We, together [Marcus&Martinus CZ] ✓

28🌊

Lindy

Převalovala jsem se na nepohodlné matraci z boku na bok a za Boha nemohla usnout. Do špinavých, starých oken bubnoval silný déšť, sem tam dokonce oblohu proťal jasný blesk. Strop prosakoval, díky čemuž na podlahu dopadaly kapky dešťové vody. Do toho všeho to tu páchlo zatuchlinou a plísní. Pevně jsem sevřela víčka k sobě.

,,Prosím, jen jsem měla hlad..." Klečela jsem na studené podlaze u nohou vysokého holohlavého muže.

,,Ani to ti nedovolovalo vzít si od našeho stolu!" Sykl, napřáhl svou ruku, ve které držel jeho dlouhý bič...

Blesk.

,,Myslela jsem, že mi budeš aspoň trochu vděčná, za to, že jsme tě u sebe nechali. Klidně jsme tě mohli poslat i do děcáku, chápeš?" řvala na mě žena s tmavými, dlouhými vlasy. Tiše jsem přikyvovala se slzami v očích. Do úst se mi drala slova, že i tam by to bylo jistě lepší než tady u nich. Nevyšlo ze mě však ani hlásku.

Další blesk.

,,Notak, nebul, kurva!" Zařval mi přímo do obličeje. Skláněl se nad mým nahým tělem, které zahrnovala pouze nesnesitelná bolest.

,,J-já... Nemůžu... T-to b-bolí..." Vzlykla jsem.

,,No a co má jako bejt?" Zasmál se. ,,Pochop, jsi jen obyčejná... Vlastně ne... Ty nejsi nic!"

Bože. Tak moc mi to tu připomínalo starý, odporný sklep, ve kterém jsem strávila velkou část svého života, že mi na mysli vystupovaly nejrůznější vzpomínky, které mi vháněly do očí jen slzy. Myslela jsem si, že tohle mám už dávno za sebou. Díky Marcusovi a dětem jsem je všechny dokázala schovat do nejodlehlejšího koutku mé mysli. Teď, když mje tam však nic nedrželo, začínaly se vracet.

Opět jsem změnila polohu. Musím myslet na něco jiného, něco příjemnějšího. Představila jsem si Astridku. Viděla jsem ji, jak bloudí lesem, jen tak se prochází kolem hlavní cesty, na které konečně zastaví nějaké auto a vystoupí z něj žena, která se jí hned s ochotou ujme, utěší ji horkou čokoládou, kterou jí sama udělá, a pak ji odveze na policii. Tam se vyšetřovatelům dostane do rukou můj dopis, budou pohoršeni, ale As si neustále vyžaduje svého otce. A aby ji dokázali uklidnit, vyhoví ji. Sama sebe přistihnu, jak se usmívám nad výjevem, kdy její čistě modrá očka spatří Marcusovu nahnědlou tvář, rozbíhá se, aby mu co nejdříve mohla skočit do náruče a pak si jen oba navzájem pláčou do triček, jak jsou šťastní, že se vidí.

Otevřu oči. Nemá cenu se pokoušet usnout. Hlavou se mi honí milion myšlenek, že by mi to ani nedovolily. Je Astrid v pořádku? Našel ji někdo? Přišel Marcus na to, co dalšího ten dopis skrývá? Nebo je teď nešťastný a nechápe, jak jsem mu něco takového mohla udělat? Jak to teď bude dál?

Polkla jsem. Kingsley určitě nebude chtít zůstávat zde nějak moc dlouho. Ví, že Astrid není tak hloupá, jak by na dítě v jejím věku měla být, a bojí se toho. Jsem si jistá, že hned, jakmile se mu naskytne příležitost, chopí se jí a odletí někam hodně daleko, někde, kde ho neznají. A tentokrát už se postará o to, abych měla společně s ním.

Marcus

,,Nechápu to! Jak jste ji mohli pustit?! Dostal přece sedm let nepodmíněně!" Rozčiloval jsem se a chodil po policejní kanceláři sem a tam. Førdson mě neustále pozoroval, aniž by odpověděl na nějakou z mých otázek.

,,Všechno vám vysvětlím, až se uráčíte uklidnit," řekl po nějakém tom čase. Zhluboka jsem se nadechl a posadil se na židli přímo naproti něj. Lehce přikývl a pokračoval: ,,Podívejte, podle posledních informací má spoustu lidí, kteří jsou na jeho straně a odvádí za něj tu špinavou práci. Museli se nám nabourat do systému a přepsat data, přesněji datum, které bylo stanoveno jako Kingsleyho propuštění."

,,A co teď hodláte dělat?" Složil jsem si ruce na prsou. ,,Nevím, jestli si to uvědomujete, pane, ale už jsem s ním jednou dočinění měl. Bude chtít zmizet hned, jakmile ucítí možnost. Musíte jednat rychle."

,,Ano, my to víme," přikývl, ,,ale pochopte, musíme zjistit, kde se zdržuje, kolik má s sebou lidí... Není to snadné. Ale naši hekři již vypátrali, odkud byla data v našich dokumentech zfalšována. Trochu si toho chlápka přimáčkneme a zjistíme něco víc. Ale vy by jste teď měl odvést dcerku někam do pohodlnějších podmínek na spaní," poukázal na Astridku, která se krčila na blízkém křesle. ,,Máme pro vás připravený pokoj, kde se můžete oba dva pořádně vyspat. Kolegyně vás tam zavede.

,,Dobře," přikývl jsem nakonec. Opatrně jsem si svou malou, blonďatou holčičku vyzdvihl do náruče. Hlavičkou se mi zabořila do krku, avšak stále spala hluboce dál. Policistka nás dovedla do menší čtvercové místnosti s dvěmi postelemi. Rozloučila se a dále nás nechala o samotě. Pomalu jsem As položil na postel a přikryl ji dekou. Už jsem se chtěl postavit a zalehnout do druhé postele- nebudeme si nic nalhávat, těm vězeňským se snad ani nedá říkat postele- ale zarazila mě. Chytla mě za ruku a lehce za ní zatahala.

,,Tatínku, lehni si, prosím, ke mně," zaprosila mě svýma čistýma očima. Lehce jsem přikývl, lehl si k ní a pevně ji stiskl ve svém objetí. Doufal jsem, že bude v pořádku, nebudou se jí zdát žádné noční můry a pořádně se vyspí. Skutečně to potřebuje.

Já jsem mezitím zíral do tmy, sem tam se pokoušel i usnout, ale nešlo to. Hlavu jsem měl plnou starostí o mou druhou princeznu. A zase nevím, kde ji mám...

~🍍 Love pineapples 🍍~
Tak a stihla jsem to do půlnoci 😗🔥
Doufám, že se líbí 😘
Jen jsem chtěla oznámit, že v neděli odjíždím na dvoutýdenní skautský tábor, takže žádnou kapitolu nečekejte, vzhledem k tomu, že máme zakázáno s sebou brát telefony 😅🌹
(a není tam ani signál 😂✋)
Tak se uvidíme za dva týdny, lásky 😘💜
Děkuji a dobrou noc 😴💕
🌹Ich liebe euch🌹