We, together [Marcus&Martinus CZ] ✓

22🌊

Marcus

Jako posledních pár dní jsem opět ležel na nepohodlné matraci, jenž měla představovat postel a pohled nepřetržitě upíral do stropu. Vlastně ani pořádně nevím, na co jsem zrovna myslel. Všechny myšlenky se mi kupily do jedné obrovské hromady, které mou hlavu zatěžovaly čím dál tím víc. Astrid v rukou neznámého únosce, jenž nám ještě ani neřekl, co po nás chce. Malý Fred někde v dětském domově plném jiných dětí. A moje Lind, sedící úplně sama doma, čekajíc, až se mi 'udělá lépe', aby mne mohla navštívit. Do toho všeho mě svírá svědomí. Jak ono, tak i já nechápeme, jak jsem mohl být něčeho takového schopen. Bohužel se tak stalo a mě nyní nezbývá nic jiného, než přijít na nejšetrnější způsob, jak to Lindy říct, neboť tajit to před ní nedokážu.

Zámek nepříjemně zarachotil, jak do něj někdo z druhé strany strčil klíče, aby mohl otevřít dveře. Objevil se v nich strážník, který mě má od Lindiiny první návštěvy často na starost.

,,Tak co?" Zkřížil si ruce na hrudi, nohy mírně rozkročené, ,,hodláš dneska zase hrát nemocnýho nebo se konečně pochlapíš?"

,,Zase je tady..." Povzdechl jsem si, avšak pohledem jsem stále skenoval strop nade mnou. Spíš jsem to pronesl sám pro sebe jako obyčejnou větu než abych ji položil jako otázku.

On však můj záměr zřejmě vůbec nepochopil. ,,Ano," protočil očima. ,,Podívej, sice nevím, co jste si vy dva udělali, že ji nechceš ani vidět, ale ona sem pravidelně chodí, ptá se jestli je ti už dobře a zdali tě může vidět. A já můžu pouze sledovat smutek, který ji zaplaví, když ji zalžu a řeknu, že ještě nejsi zdravý. Je to jasné, že se před ní takhle nemůžeš schovávat do nekonečna?!"

Mlčel jsem. Má pravdu. Tak jako tak jednou přijde den, kdy se budu muset Lind přiznat. Bude to bolet jak mě, tak hlavně ji. Avšak tuto chvíli je důležitější, abych jí podržel. Pomalu jsem se postavil a pokynul strážníkovi, že mi může nasadit pouta, což také hned učinil. Vedl mě tou samou chodbou jako když za mnou Lindy přišla poprvé. Neměl jsem moc času, i tak jsem se snažil zahnat všechny své myšlenky někde do dalekého koutu mé mysli. Jinak hrozilo, že bych se hned při prvním pohledu do jejích sytě zelených očí rozbrečel.

Vešli jsme do bílého pokoje krychlového půdorysu. Hned po tom, co mi strážník sundal pouta a zopakoval mi pravidla návštěv, otočil jsem se k rohovému stolu, za kterým seděla Lindy s lehkým úsměvem na tváři a úlevou v očích.

Ona sucho jsem polkl, ale přece zaujal místo na židli hned naproti ní. Neodhodlal jsem se však zvednout pohled, stále jsem ho upíral do středu stolu, kde měla položené své ruce. Zřejmě čekala na to, až jí svéřím ty své. Pomalými pohyby jsem je tedy ze svého klína přemístil do jejích hřejivých a něžných dlaní.

,,Už je ti líp?" Pevně mi je sevřela, čím zapříčinila prudké sevření mého žaludku.

Ne, broučku, vůbec ne...

,,Jakž takž to jde," vydralo se mi z krku pár slov. Byla lámavá a hlas se mi chvěl.

,,Jsi bílý jako stěna," cítil jsem, jak zkoumá mou tvář, doufajíc že se jí očima vpiju do jejích. Tak moc jsem to toužil udělat. Ale bál jsem se. ,,Nebudu tě dlouho otravovat," pokračovala, když jsem delší dobu mlčel, ,,měl by sis pořádně odpočinout."

Bože, Lindy, nestarej se o mně tak moc, prosím... Ničí mě pomyšlení na to, že jsem ti tak moc ublížil, zatímco ty se ke mně chováš takhle...

Kousl jsem se do jazyka, aby se mé myšlenky nezhmotnily do slyšitelných vět. Opatrně jsem propletl mé prsty s jejími. Pokožka mě po jejím něžném doteku pálela a slabé proudky elektřiny, které mi při něm probíhaly tělem, mě postupně zbavovaly nervozity. Nějakou chvíli mluvila o všem, co se dělo během posledních dnů, co jsme se neviděli. Popsala mi jak vypadá sada dětských prolízek, kterou jsme dětem objednali, a jenž předevčírem konečně došla- tehdy jsme netušili, jaké to teď bude peklo.

,,Doufám, že jednou k něčemu bude," šeptla nakonec, nacož ji z oka vytekla drobná slza. Povzbudivě jsem ji stiskl ruku a lehce se na ni usmál. Tohle byla první chvíle, kdy se naše pohledy přímo setkaly. V očích se jí mísil strach, bolest, stesk... Trvalo by dlouho, než bych všechny ty emoce vyjmenoval.

,,Bude to v pořádku," dlaní jsem ji pohladil přes celé předloktí, od zápěstí až loketnímu důlku (co to je twl?!?! 😂). Nepatrně zvedla koutky úst do úsměvu. V tuto chvíli jsem se i já sám donutil usmát. Tiše jsme na sebe hleděli, svírali dlaně v pevném stisku a vnímali jeden druhého. Po nějakém tom čase nenápadně zkontrolovala strážníka v rohu. Sice nás pozoroval, ale vzdálenost mezi ním a námi byla dost velká.

,,Musím s tebou mluvit," nechala si vlasy spadnout do do bličeje, aby jich slyšel jenom já. ,,Zase volal. Vím, co chce."

Konečně jsem na všechny špatné myšlenky zapomněl. Nyní jsem měl hlavu plnou naší holčičky a chlapa, co si dovolil ji unést. Byl jsem ochotný obětovat cokoliv, jen aby nám ji vrátil.

,,Dobře," přikývl jsem, ,,tak jako minule. Pokusím se něco vymyslet."

,,Už bych asi měla jít," zvedla se a pustila mou ruku, ,,pořádně se uzdrav. Stavím se nejpozději pozítří."

Strážník ji pustil ze dveří ven. Pak přistoupil ke mně a opět mi nasadil železná pouta. Kráčeli jsme chodbou a já se snažil co nejrychleji vymyslet, na co se vymluvím dneska. Na to, že je mi zle mi dozajistě neskočí. Čas se mi krátil. Personální toalety byly už na dohled. Už jsem otevíral pusu, abych nás aspoň zastavil, ale on to udělal první.

,,Tak co? Dneska s ní máš taky sraz?" ukázal na dveře. Nechápavě jsem otevřel pusu. ,,Nejsem blbej," odpověděl mi na nevyřčenou otázku, ,,musel jsem si tě přece zkontrolovat, ne? Hele, za tohle bych letěl i oknem, ale jak jsem vás tam viděl posledně... Mazej dovnitř, ale máš maximálně deset minut."

Sundal mi pouta a otevřel dveře. ,,Děkuji," kývl jsem, stále nechápajíc, proč mi pomáhá. Když se mi však Lindy vřítila do objetí, nezbylo mi nic jiného, než to teď ignorovat. Po tvářích ji tekly slzy, zatímco se mi tiskla k hrudi.

,,Klid, andílku," pohladil jsem ji po vlasech, ,,jen mi pověz, co teda chce. Řekl jsem, že mu dáme cokoliv, a tak to taky bude..."

Odtáhla se tak, aby se mi mohla zadívat přímo do očí. Po chvíli otevřela ústa a zašeptala: ,,Ale on chce mě, Marcusi..."

~🍍 Love pineapples 🍍~
Hola hej! 😂
Tak po delší době jsem se dokopala k tomu napsat další kapitolu 🙈👏
Ale vzhledem k tomu, že začala senná sezóna... 😓
tak mé volné dny vypadají nějak takhle:
Ráno vstaneme, jdeme na pole rozhodit seno, pak je pauza na oběd, pak se jde obrátit seno, pak pauza tak na kávu a jde se sklidit seno 🤗😇
Krása no 😐
Ale tak snad se ta kapitola aspoň líbila 💙😘
🌹Ich liebe euch🌹