You've got the best of Me

Kapitola 7.

„Jimine? Mohl by jsi mi to prosím vysvětlit?" Co se to tady sakra děje? Já jsem na drogách, nebo tak něco? „A co přesně chceš vysvětlit?" zeptal se mě Jimin a trapně se zasmál. Co já vlastně všechno chci vysvětlit, jo? Jako myslím, že je tu spousta věcí. „No Jimine, jak ti to jen říct" začal jsem ironicky „Třeba všechno, proč si mi nebral telefon, absolutně si mi neodepisoval a teď tady stojíš s Hoseokem na schodech, říkáš mu Hope a vypadalo to jako kdyby jste chtěli dělat Bůh ví co" protočil jsem ke konci zorničky. Tahle situace byla pro mě opravdu matoucí. Taky jsem byl slušně řečeno trochu naštvaný, protože byl za prvé domluvený na dnešek se mnou a za druhé mi vůbec nereagoval na zprávy, natož na hovory. Stáli jsme tam na schodech všichni 3, začala tu být docela zima a ani jeden z nás už půl minuty neřekl slovo, či jen hlásku. Tohle je sen že jo? Prosím. „No... Já.. Já nevím, kde začít" Dobře myslím, že tohle nemá cenu... Radši jdu. Na tohle šaškování opravdu nemám náladu. „Víš co Jimine?Tohle vážně nemá cenu, protože tímhle tvým vyjadřováním bychom se nikam nedostali. Měj se! Uvidíme se ve škole." Zakončil jsem svůj projev a šel směrem k východu. Při odchodu jsem taky "omylem" zavadil o Jiminovo rameno. Oba dva tam stáli, jako kdyby jim ulétly včely. Na tohle jsem, ale já opravdu náladu neměl. 

...

Nakonec jsem konec svého den strávil tím, že jsem si koupil pocky a jedl je sám na onom dětském hřišti vedle našeho domu. Ani jsem si nestihl uvědomit, co všechno se za dnešek stalo. Možná bych si měl zítra udělat něco jako celodenní výlet někam daleko.  „ Ahoj, můžu si k tobě sednout?" probudil mě z mého rozjímání chlapecký hlas. „ Jasně, je mi to jedno" nevěnoval jsem té osobě ani pohled, seděl jsem s noha  rozkročenýma, ruce opřené o kolena a na rukou položenou hlavu. „ Stalo se ti něco?" Nene, víš co nestalo a přesně proto sedím sám na dětském hřišti s prázdnou krabičkou od pocků. „ Ale pohádal jsem se s kamarádem" odpověděl jsem a zvedl hlavu k té osobě. „ Tak to mě mrzí" no to si děláš... Je to ten hezký kluk, co se na mě vždycky ve škole usmívá! Kde ten se tady vzal. „To přece nemusíš" usmál jsem se na něj „ Mimochodem, já jsem Taehyung" napřáhl jsem ruku jeho směrem. „ Těší mě Tae, nevadí když ti tak budu říkat?" „ Nene, vůbec říká mi tak dost lidí" odpověděl jsem a věnoval mu další úsměv. „ Já jsem..." A sakra zvoní mi telefon, trapný. Je to Jungkook. „ Nebude ti vadit když to vemu?" nervozně jsem se zasmál. „ Jistě, že ne" usmál se na mě. Jsem docela rád, ale zároveň mě štve, že mi zrovna volá.