„Já jsem se byl, no... byl jsem se projít" Nejdříve jsem zaváhal, ale prostě jsem musel zalhat. Tak strašně mě bolelo dívat se mu do očí. Ani nevím, co bych měl teď dělat. Nejraději bych si lehl na zem a umřel, abych si nad tím nemusel lámat hlavu. „A nechtěl by jsi se jít kousek projít? Chtěl bych si s tebou povídat..." No tak teď je to v prdeli absolutně. Já jsem měl v plánu něco jiného! Něco, po čem by se konečně všem ulevilo. „Ne Jungkooku... Já-" Možná je to dobře, třeba jen přece ke mně něco cítí. Možná bych měl, ale... Já nevím! Ach jo! Všechno se to tak motá dohromady. Nesnáším se za tohle, fakt, že jo.
„Co se děje, proč nemůžeš? Tae, víš, že mi můžeš říct všechno..." Myslím, že kdyby jsi tohle všechno věděl, už dávno nejsme kamarádi. „Jo já vím Kookie, ale neboj nic se neděje." Tak tohle je a vždy bude největší lež v mém životě. Už začali okolo nás projíždět auta, tudíž mi došlo, že už nebude nějak pozdě večer a já nechtěl, aby si mamka přečetla ten vzkaz. Jenže ho zase nechci odmítnout, když se my dva spolu bavíme jednou za uherský rok... Celou dobu jsme se na sebe koukali. Výjmečně mě to ani neznervozňovalo. Protočil jsem tedy oči a chytl ho za ruku, beze slova jsem ho zatáhl k nám domu. Ani neprotestoval a byl zticha, asi si myslel, že mi hráblo, nebo že ho chci znásilnit. Nedivil bych se to tomu.
Co nejvíc potichu jsem si sundal boty, abych mámu neprobudil. Jungkook spolupracoval a chápal to bez mého jediného slova. Pff a pak, že nejsme propojeni. Potichu jsme po schodech docupitali do mého pokoje. Rychle jsem doběhl ke svému stolu, zmuchlal papírek na něm položený a odhodil ho do koše. Sundal jsem si batoh a odhodil ho do skříně. Mezitím se Jungkook posadil na mou postel a porozhlížel po všem možném.
ČTEŠ
You've got the best of Me
Fiksi PenggemarVKOOK CZ FANFICTION I přes to, že se jejich cesty v dětství rozešly, se znovu setkají... Budou jejich pocity pořád stejné? Co se změnilo? Hlavně proč se něco vůbec měnilo? To všechno se dozvíš... Moje první kniha, která dne 8. července dosáhla 1k v...
