You've got the best of Me

Kapitola 32.

Samozřejmě, že každého mentálně zdravého člověka by napadalo použít, něco jako GPS v mobilu, ale ne já se rozhodl jednat na vlastní pěst. Tak jsem se tedy vydal. Nevím kolik bylo hodin a hledat mobil bylo velice namáhavé. Abych řekl pravdu za celý večer mi Baekhyun ani nenapsal... Tohle mě vážně dost naštvalo. Má cenu se tam vůbec vracet...?

Dobře zřejmě má. Venku byla už k večeru opravdu dost zima a s džínovou bundou na sobě to asi nebude to pravé... Vypadalo to, že jsem se ztratil, ale naštěstí jsem zahlédl záchytný bod. Což pro mě  bylo dobré znamení, vydal jsem se tedy ke kavárně. Od ní jsem si cestu pamatoval.

. . .

V dáli jsem viděl už panelák, ve kterém bydlím a tak mi spadl kámen ze srdce. Vzhledem k tomu, že už mi byla zima, tak jsem se rozhodl běžet. Možná jsem vypadal jako šílenec, ale byl jsem šťastný. Můj krásný vyhřátý byteček. Myslel jsem, že dneska bude špatný den, ale nebyl. Hrozně jsem si ho užil a moc mě těší, že jsem potkal Jimina. Moc mi chyběl. Tak hrozně dlouho jsem se s ním neviděl, všechno, co bylo jeho mi chybělo. Bohužel mi chyběl i někdo jiný...

. . .

Stál jsem u dveří a pomalu zasouval klíč do zámku, nechtěl jsem Baekhyuna vzbudit, kdyby náhodou spal. Ovšem když jsem otevřel všude bylo zhasnuto a vypadalo to prázdně. Prozkoumal jsem snad celý byt, ale Baekhyun nikde. Docela jsem se o něj bál... Až teď mě teprve napadlo se podívat na mobil. Zjistil jsem, že je vybitý a tak jsem ho logicky dal na nabíječku. Hned po tom, co jsem ho zapnul mi začal vibrovat. Byl jsem v kuchyni a zrovna si dělal pozdní svačinku. Nečekal jsem nic extra. Kdo by mohl psát mě. Za tu dobu, co jsem ztratil Jimina jsem se bavil jen s lidmi od Baeka.

Po oné vydatné svačince jsem zjistil, že mám několik zmeškaných hovorů, asi tak 20... Nejmíň milion zpráv a to od jedné osoby. Celou dobu jsem myslel, že si na mě ani nevzpomněl. Já jsem takový idiot. Seděl jsem na křesle a litoval, jakou hloupost jsem to zase provedl. V tom jsem slyšel, jak cvakla klika, blesku rychle jsem doběhl ke dveřím a osobě skočil okolo krku. „Tae, kde jsi byl, celou dobu jsem tě hledal, ani jsi mi nezvedal mobil! Měl jsem o tebe strach!"  chudáček můj malý... „Já vím, měl jsem vybitý mobil. A nevšiml si toho. Prooomiň" myslím, že můj unikátní kukuč zažehnal jeho vztek a nechal v něm jen zbytečky strachu. Pevně jsme se k sobě natiskli. Miluju ho...

Jemně jsem mu vzdychl do ucha, kdyby byl náhodou ještě trochu naštvaný. Pevně mi stiskl záda a zaryl do nich krátké nehty.  Zavřel jsem za ním dveře a přimáčkl ho na ně.  Jednoduše jsme se objímali. Mačkal jsem mu zadek a on mi vzdychal přímo do ucha. Moc příjemná chvilka. Jenže už bych měl jít spát... Zítra bude určitě těžký den. „Lásko, půjdeme spinkat?" zeptal jsem se a chytl ho pevněji za zadek. Nejdříve vzdychl a poté začal něco s tím, že je pořád naštvaný a prý to není fér. „Víš co, taky můžu zdrhnout a nechat tě tu..." ach můj bože, je to tady zase. 

Né že bych si stěžoval, ale šukat tolikrát za den? To ho nebolí prdel? „Bylo to krásný, už nejsem naštvaný. Ale příště si to uděláme zajímavější, co ty na to?" „Co tím myslíš broučku?" zeptal jsem se a hladil ho ve vlasech. Seděli jsme na posteli opřeni o zeď přikryti dekou a v objetí. Vypadali jsme docela šťastně. 

Povídali jsme si ještě dlouho,  ale pak jsme nakonec usnuli v objetí toho druhého.