You've got the best of Me

Kapitola 28.

A tak jsme tam tak seděli a drželi se v objetí, dokud někdo nezaklepal na dveře. Jiminovy vzlyky ustály a oba jsme se napjali. Sám jsem chvíli přemýšlel, kdo by to mohl být, avšak to jen do té doby dokud se neozval hlas, toho člověka samého. „Tae, Jimine, jste tam?" ozval se z poza dveří Yoongiho, řekněme tichý, hlas. Podíval jsem se na Jimina a mlčky se ho pohledem otázal, jestli je v pořádku odpovídat. Zřejmě jsme se pochopili, on jen přikývl a hlavu nechal sklopenou k zemi.

Zvedl jsem se a došel otevřít dveře. Vykoukl jsem tak, aby mi byla vidět jen polovina obličeje. Naskytl se mi pohled na onoho hocha, který si stíral slzy z tváře. „Můžu za Jiminem?" je mi ho trochu líto, měl bych ho pustit, ale přece jenom... „Prosím Tae..." snad poprvé, co slyším Mina Yoongieho prosit, natož ho vidím brečet. 

Rozmyslel jsem si to tedy a přeci jenom ho dovnitř pustil. Zavřel jsem za ním dveře a následně se o ně opřel. Propaloval jsem ho pohledem, možná jsem na to neměl právo, ale bylo mi to jedno. Tak, jako tak ublížil Jiminovi. Pozoroval jsem, jak si opatrně přisedl na druhou stranu postele a nesměle se podíval na drobného chlapce. Bylo to jako sledovat nějaký romantický film. Chtěl jsem se pousmát, ale nejspíš bych byl vyhoštěn. 

Nakonec jsem byl ale vyhoštěn doopravdy... Prý by nebylo vhodné, abych tam teď byl, nebo tak něco... Tak jsem se tedy sebral a odloudal se něco sníst do kuchyně.  Procházel jsem obývákem a jako velice bystrý chlapec jsem si všiml, že v něm nikdo není. Šel jsem tedy prozkoumat kuchyni, kam jsem měl původně namířeno, ale tam také nikdo. Byl jsem dost zmatený.

Prohledal jsem snad celý dům, ale nikdo nikde. Jediné místo, kde jsem ještě nebyl byla zahrada a místnost, kde byly nejspíš stále ty "hrdličky". Nejdříve mě napadlo jít na zahradu. Vyběhl jsem ven a zmateně mžoural ve tmě, jestli někoho nevidím. Neviděl jsem...

Mým cílem byl pokoj pro hosty, kde jsem nebyl  "fakt hrozně dlouho". Sloním krokem jsem se hrnul až ke dveřím pokoje. Prudce jsem otevřel dveře, ale jasně, co ty prasata asi dělají. Zaskočilo mě to a stál jsem tam s otevřenou pusou, oba dva mě zpražili pohledem a tak jsem radši zase dveře zavřel a s červeným obličejem si to namířil zpět do obývacího pokoje, kde stále nikdo nebyl! 

Dneska se toho stalo fakt moc, rozhodl jsem, že se půjdu opít někam do parku, vzhledem k tomu, že tu nikdo není a ty dvě prasata to dělaj. Chňapl jsem rukou po flašce, která stála na stole a vyrazil na svou tůru. Potácel jsem se ulicí a popíjel alkohol z lahve. Nějak se to všechno zase spojilo a bylo mi do breku. Možná jsem plakal, ale vzhledem k tomu, že jsem v sobě něco měl, nejspíš na tom nezáleželo. Posadil jsem se na lavičku pod strom a do očí mi svítila pouliční lampa, nasadil jsem si kapuci. Slyšel jsem hlasy a tak jsem se za nimi otočil připadalo mi, že tam byla jedna známá tvář. Trochu mě polil strach a dal jsem hlavu k zemi. Čekal jsem až ti hlasití lidé projdou, ale cítil jsem jak jeden z nich stojí přede mnou. „Taehyungu, jsi to ty?" zvedl jsem hlavu a uviděl jeho. „B-Baekhyune?"