You've got the best of Me

Kapitola 50.

Sice jsem přemýšlel, jestli mého rozhodnutí nebudu litovat, ale stejně jsem si řekl, že to zkusím. Srdce mi bilo dost rychle a cítil jsem, jak se ve mě vaří voda, ne vztekem, ale takovým tím příjemným pocitem. Trochu jsem pokřivil rty a kývl. 

On vypadal neuvěřitelně šťastně... A to mě možná udělalo šťastným taky.  Bylo hezké slyšet, že mě miluje, sice to bylo řečeno nepřímo, ale i tak... Ale stejně! Musí mi dokázat, že je to pravda... Ne že bych mu nevěřil, jen nevím, co si o tom mám po včerejšku myslet. 

„Joo a Tae, uvědomuješ si, že teď budeš muset umýt podlahu." zasmál se a dal si při tom ruku před pusu, aby to vypadalo dost posměšně. Můj pocit, že se ve mně vaří voda se obrátil a já zaťal ruku v pěst. „Hej, za to můžeš ty!" řekl jsem a složil si ruce na hrudi. Nafoukl jsem tváře a trochu se od něj pootočil. „Já?! Co že jsi to řekl?!" pronesl podezřele úchylným podtonem v hlase. Pak už jsem jen cítil, jak mě šimrá na bocích. 

Chvilku jsem si připadal, jako kdyby nám bylo zase 10, ale potom, co se mě začal dotýkat i jinde, než na bocích, mě ta myšlenka zase opustila. „Hele brzdi jo! Musíme to uklidit. Společně!" „Faajn!"

. . .

Celý den proběhl bez problému, až jsem se docela divil... Každopádně, za mou pracovní dobu jsme po sobě s Kookiem házely docela zajímavé pohledy. Jednou to bylo chtivé, pak zase legrační. Docela jsem si to užíval. Cítil jsem se tak blaženě, jako nikdy předtím. Navíc jsem se docela těšil na tu večeři. Zatím mi neřekl, ani kam půjdeme...

. . .

„Už jsi připravený?" ozvalo se zpoza dveří. „Ještě ne!" houkl jsem z druhé strany pokoje, kde bylo zrcadlo. Musel jsem se zkrátka ujistit, že mi to sluší. Nechtěl jsem si oblékat oblek. Nemám rád obleky. Je to na mě až moc formální. 

„Dělej už! Ty jsi horší, jak ženská!" řekl už dost otráveně a já se tomu jen tiše zasmál. Udělal jsem poslední úpravy a ještě se provokativně mihl okolo něj do koupelny. Viděl jsem jak protočil oči. Opět jsem se pousmál a vyčistil si zuby, abych se nebál ho i políbit. 

„Už jsem!" křikl jsem vesele z koupelny a vyrazil se obout. „A já už jsem umřel!" zamumlal ironicky Jungkook a táhl se za mnou. Teď mě tak napadlo, že ani nevím, jak vypadá. Otočil jsem se na něj a jen zíral s pootevřenou pusou. Vypadal jako anděl.

Na nohou měl černé elegantně vypadající tenisky. Černé uplé kalhoty, se zastrčeným bílím trikem bez potisku a přes to džínovou bundu... Všechno bylo krásné až na jeho výraz, kteří říkal něco ve smyslu: Zabiju tě! Dělej! Nebo nečum na mě!

Začal jsem se smát, protože to bylo hrozně roztomilý, miluju když je naštvaný. 

Soudě podle jeho outfitu mi bylo jasný, že asi do nobl snobský restaurace nejedeme... Upřímně fakt mě zajímá, kam půjdeme. Doufám, že mě neodveze třeba do tý divný ulice, kde jsem dneska byl, a nepohodí mě tam...  

Vyšli jsme ze dveří a já se na něj usmál. Nechtěl jsem, aby se celou dobu tvářil, jako kakabus. (No comment xd) Naštěstí se usmál nazpátek. Doufám, že od dneška budeme oficiálně ve vztahu. Není to tak, že bych prostě chtěl někoho do páru. Já nevím je to prostě, těžko popsatelný... 

„Kam koukáš? Tak si nastup, ne? Už tak na tebe čekám skoro den." pousmál se Kookie a jako gentleman mi otevřel dveře spolujezdce. Probral jsem se z transu a ty otázky považoval jen za řečnické. Usadil jsem se a chtěl se připoutat, to mi ale někdo převázal oči, zřejmě šátkem. „Kookie, co to děláš?" zeptal jsem se nejistě, jelikož jsem nevěděl, jestli je to opravdu on.

„Neboj se a jen to vydrž, jsem tu s tebou." řekl tak vřele až mě píchlo u srdce. Kývl jsem hlavou a snažil se aspoň něco zahlédnout přes šátek. Avšak nic jsem neviděl. Vypadá to, že si to dobře naplánoval. 

„Kookie, už tam budeme?" zakňučel jsem a sundal jeho ruku z mého stehna. „Ještě tak, počkej 2 vteřiny!" a jak dořekl auto zastavilo. „Chvilku tu počkej, neboj vrátím se! A nesundavej si to z očí!" řekl přísně a pak jsem slyšel, jak cvakly dveře od auta. Upřímně jsem se bál, ale to je asi automatický, když sedíte v autě se zavázanýma očima...

Ucítil jsem, jak se otevřely dveře a jeho ruce mě chytly za jednu paži. Jeho stisk byl sice silný, ale bylo cítit, že mi nechce nic udělat. „Kam jdeme? Kookie?" znovu jsem zakňoural. „Počkej, teď si sedni." 

Obličej mi ovanul lehký větřík a já ucítil vůni lesa. Nakonec mi z očí spadla přikrývka a já nemohl uvěřit svým očím... Přímo před mýma očima bylo vidět celé město, za kterým se nenápadně ukrývalo slunce, které bylo na odchodu. Okolo nás byly stromy a na zemi byla rozprostřena deka. Nevěděl jsem, že umí být tak romantický. Ohlédl jsem se a za našimi zády stál proutěný koš a z jedné jeho poloviny čouhala špička flašky od vína. 

„Tak co, líbí se ti to?" zeptal se muž sedící vedle mě a okouzlující mě pohledem. „Ani nevíš jak." šeptl jsem a přitáhl si ho do objetí. Tak příjemné...

„A teď ta důležitá část..." oddechl si Kookie. „Kim Taehyungu, budeš mým přítelem?"