You've got the best of Me

Kapitola 31.

Po dokonalém vyznání lásky na našem balkoně, jsme se odebrali do obývacího pokoje, abych se pochlubil svou prací. Avšak mi bylo pouze řečeno, že je to dobrý... Načež jsem se urazil a řekl, že jdu ven, a nevím kdy se vrátím. Jasně bylo to dost dětinské, ale o to víc mě to bavilo. Vypadalo to, že šel za mnou, ale to jen ke dveřím a pak jsem slyšel hlasité oddechnutí.  Mrzelo mě, že za mnou ani nešel! Jako kdyby mu na mě nezáleželo!

Absolutně jsem nevěděl, kam jdu. Moc jsem se tady ve městě ještě nezorientoval. Napadlo mě se jít projít okolo mojí, už od zítra nové práce. Jsem zvědavý na svého šéfa a taky na to, jestli bude opravdu tak krutý, jak říkal jeho podřízený. Také mě napadlo, že musí být opravdu pracovně vytížený, vzhledem k tomu, že se mnou ani nemohl projednat pohovor. Sice jdu teprve na zkoušku, ale věřím, že mě přijmou. 

Došel jsem tedy až k ohromné budově, která byla prosklená a celá se jen leskla. Viděl jsem spoustu osob pohybujících se po areálu. Hrozně jsem se těšil. Abych nevypadal, jak debil, tak jsem raději odešel a nechal se vést za nosem. 

Po nějaké chvilce jsem nasadil sluchátka a začal poslouchat svou oblíbenou hudbu. Šel jsem ulicemi a pozoroval lidi. Bylo vtipné to pozorovat, někteří lidé pospíchali a snažili se protlačit. Pak tu byli páry, které byly extrémně roztomilé, no a nakonec tu bylo i pár jedinců, jako já. 

Zrovna jsem procházel neuvěřitelně zapáchající a odpornou ulicí, když do mě někdo vrazil. Viděl jsem, jen jak se zvedá, zřejmě kluk, ze země. Vyndal jsem sluchátka z uší a pomohl mu vstát. Když jsem mu, ale pohlédl do obličeje, nedokázal jsem věřit vlastním očím. „J-Jimine?" vytřeštil jsem na menšího chlapce s růžovou hlavou oči. Jeho oči se pomalu do široka otevíraly, vypadal stejně překvapeně, jako já. 

„Ty zatracenej idiote!" začal na mě křičet, vypadalo to, že si mě pamatuje. Dobře, asi by na mě nikdy nezapomněl... Jediné, co mě momentálně velice vytáčelo, byly pohledy lidí okolo. „Hele počkej, všechno ti řeknu, jen tedy pokud nepospícháš někam jinam...?" sklopil jsem pohled, aby to doopravdy vypadalo, že jsem ho neopustil schválně.  „Fajn, mám teď čas, pojď, půjdeme do kavárny.." vypadalo to, že je dost naštvaný. Ne, že bych se mu divil. Asi musí být zmatený, když mě takhle potkal. Řekl bych, že je zmatenější, než já, a to je co říct...

Došli jsme do nějaké té kavárny, nevím jak se jmenuje, momentálně to byla velice nedůležitá informace.  Ale nejspíš sem začnu chodit, je to tu hezké. Je to pojaté v takovém tom, moderním, ale zastaralém duchu. (Chápete, ne? XDD)  Posadili jsme se do útulného boxu přímo v rohu. Jimin byl celou dobu nabručený. Tohle mi opravdu chybělo...

„No tak začni fešáku... A dělej!" řekl trochu opovrživě, až mě z toho bodlo u srdce. Měl bych si stěžovat,ale  jelikož ten, kdo ho nechal na holičkách jsem byl já... Tak jsem nemohl.

. . .

V celku jsme si povídali asi 2 a půl hodiny, i přes to, že se to může zdát moc. Přišlo mi to stejně málo... Řekl jsem mu úplně všechno,  byl jsem neskutečně rád, že mě pochopil. Konverzace za poslední hodinu probíhala ve veselém duchu. Skoro, jako za starých časů. Dozvěděl jsem se, že Jimin je stále s Yoongiem a Namjoon se bude brzo brát s Jiniem. Byl jsem za ně hrozně šťastný. Všechno mi to zvedlo koutky úst nahoru. „Upřímně Jimine, takhle dlouho jsem se opravdu nenasmál.." řekl jsem a otřel si slzy štěstí. Už bylo dost pozdě a my seděli venku v parku. „No to vidím..." odpověděl a zase se začal smát. Doufám, že se brzo potkám i s ostatníma. 

„Myslím, že bych měl jít. Nebo se Yoongie bude zlobit a třeba mě i potrestá..." zamyslel se ke konci s perverzním výrazem. „Jsem rád, že jsem tě potkal Jimine... Mohl bych tě poprosit o číslo, abychom si dali vědět i později..? Tedy jestli chceš..." zasmál jsem se a objal ho. Souhlasil a vyměnili jsme si čísla. Hrozně mi chyběl... „Jo a hele nikomu neříkej, že si mě potkal, uděláme z toho překvapení.." mrkl jsem na něj a usmál se. „Ty mi čteš myšlenky..." zakřičel a rozeběhl se někam do tmy.  

No a na mě teď zůstal jeden veliký úkol... Jak se mám sakra dostat domů!?

-----------------------------

Fíha jsem se překonala 715 slov...