You've got the best of Me

Kapitola 17.

Tak v tenhle moment mě opravdu nenapadlo nic jiného než utéct a to ne do svých domovních dveří, nýbrž někam do hloubi města.  Běžel jsem, co nejrychleji jsem mohl, brečel jsem a vítr, který mi foukal do očí to moc nezlepšoval. Slyšel jsem jak na mě volají a kousek za mnou dokonce i běželi. Nechtěl jsem, aby se to celé takhle pokazilo... Všechno je to moje chyba, kdybych jen neexistoval...

Doběhl jsem kamsi do parku a posadil se na lavičku, s rukama založenýma v klíně a hlavou směřující k zemi jsem se rozbrečel ještě víc. Co jsem asi měl dělat jiného...Už jednou jsem si řekl, že se nesmím litovat, ale tohle už bylo moc. Možná bych to měl ukončit. Celé to ukončit a nikdy se nevrátit. 

Musím domů odnesu si tam věci a napíšu rozlučný dopis všem, které mám rád. Možná je špatný nápad se zabít, ale stejně tady na mě nikomu nezáleží, tak proč tady pořád být... S oteklými tvářemi a červenýma očima jsem se šoupavým krokem loudal domů. Tak zhruba v polovině cesty už jsem neměl co brečet. Když jsem konečně zvedl hlavu od země všiml jsem si, že svítá. To abych došel domu dřív než se mamka vzbudí.

Ale to bych nebyl já, aby se mi zase něco nepřihodilo... Pár metrů se před mým domem jsem potkal Kooka. No lepší už to být nemohlo. Nejhorší na tom bylo, že jsem se neměl kam schovat a pořád před něčím utíkat mi lezlo krkem. Vypadá to, že si šel zaběhat. Kolik je sakra hodin. „Ahoj Tae" jak mě vůbec může pozdravit takhle s klidem... Jako by se nikdy nic nestalo. „Ahoj Jungkooku, co tady děláš?" Taky vůbec nechápu jak někdo může být po ránu tak krásný, jako je on. Už nějakou dobu si představuji, jak se vedle něj probudím každé ráno a vlepím mu malou dětskou pusinku. „Nevím přišlo mi to jako pohodové ráno, tak jsem si šel zaběhat, co tady děláš ty?" on se na mě vždycky tak kouzelně usmívá, nedivím se proč mu nemohu odolat.