You've got the best of Me

Kapitola 43.

Ráno jsem se probudil s bolestí hlavy, což se dalo čekat. Ze včera si pamatuji všechno. Absolutně všechno. Rukama jsem objímal to malé neštěstí a on objímal mě. Opatrně jsem se od něj odlepil a vydal se hledat v kuchyni aspirin. 

Když se mi naskytl pohled na obývák, byl jsem zcela v úžasu. Z toho, jak jsem dokázal, všechno tak perfektně zpřeházet. Vypadalo to tam, jako kdyby vybouchl atomový hřib... Nyní bych mohl obdržet cenu, za největší prase století.

Před mým výletem za aspirinem jsem rychle poklidil. Už to nevypadá, tak strašně. Jenom budu muset vyluxovat. Já vůbec nemám sebemenší úchylku na uklízení! Néé!

Konečně jsem došel do kuchyně. Našel jsem to, co jsem hledal a okamžitě zapil vodou. Doufal jsem, že bolest rychle přejde a začal jsem přemýšlet, nad tím, co se včera všechno stalo. Když jsem s Jungkookiem, tak zapomenu na všechno a užívám si ty chvíle. Možná, že celé ty roky jsem Baeka jen měl, jako náhradu... Měl bych to s ním ukončit, navíc pokud je s Chanym šťastný, tak mu to přeji.

Rozhodl jsem se Jungkookovi a mě udělat snídani. Vyndal jsem misky a začal je plnit cereáliemi. Vylil jsem včerejší vodu z konvice a nalil do ní novou, na čaj. Cereálie jsem zalil mlékem a přichystal je na stůl v kuchyni. 

Přemýšlel jsem, jak to vyřeším s Baekhyunem, psal, že se vrátí dnes. Prostě počkám, až přijede a pak to vyřešíme. Nemám v plánu dělat scény, nebo tak něco, každý jsme našel, to co jsme chtěl a tak to má i zřejmě být...

Voda na čaj se mezitím uvařila a já zalil dva hrnky. Postavil jsem je na stůl a šel vzbudit mého andílka. Teda nevím, jestli je můj, ale to je teď fuk. Opatrně jsem si na něj sedl a šeptl do ouška. Lehce se zachvěl, ale pořád se zcela nevzbudil. Políbil jsem ho a on konečně otevřel oči. 

„Co to děláš Taehyungu?" řekl rozespale, protáhl se a promnul si oči. Vypadal, jako nějaké roztomilé kotě. Vlasy měl od spánku pocuchané a očka těsně stisklá u sebe. „Probouzím tě, proč se ptáš?" zasmál jsem se a začal ho lochtat. Abych nekecal, tak se smál, fakt příšerně, znělo to, jako kdyby ho někdo vraždil...

„Koukej ze mě slézt!" křikl na mě rozesmátě a shodil mě z něj. Odpadl jsem na postel a stále byl v záchvatu smíchu,  z toho jeho. Odešel z místnosti, nejspíš do koupelny. Zaroloval jsem se do deky a dělal ze sebe housenku. Spíš takovou trochu postiženou. Ne, já vůbec nejsem retardovaný mladý muž, co touží po tom, se stát housenkou.  

Chvíli jsem se tam tak neklidně válel, nebo tedy aspoň dokud jsem neuslyšel, jak se Jungkook uchechtl. „Kolik ti je 5?" „Ne 7, heč" urazil jsem se a vybalil z mé housenčí kukly. „V kuchyni je snídaně, udělal jsem ti taky, takže se tady budeš muset najíst, jinak tě nikam nepustím." Jen si oddechl a s úsměvem na tváři jsme se odebrali do kuchyně. 

. . .

Po snídani jsme všechno uklidili na své místo a povídali si. Řekl jsem mu o těch hrdličkách, jak jsem začal chodit s Baekiem a různě. Naopak jsem se dozvěděl, že žije sám a má rybičky v akváriu... Wow, fakt zajímavé informace. 

 Seděli jsme v obýváku na gauči, ruku jsem měl okolo jeho ramen. On jen nečině koukal na televizi. Když už jsem skoro spal nudou, ozvaly se v zámku klíče a z chodby byli slyšet dva hlasy. Neobtěžoval jsem se zvedat. Jungkook zpozorněl a sundal mi z něj ruku. Nechápu proč. 

„Tae" ozval se Baek z předsíně. Zvedl jsem se a doběhl tam. Tak a teď přijde ten osudový moment. „Potřebuju ti něco říct" řekli jsme na stejno a pohlédli si do očí...