the Wolf story

43. Další událost s Dereckovým podpisem

*HARRY*

Svlékl jsem ze sebe mikinu a vyzul si boty.

,,Panebože, to NE!“, uslyšel jsem, jak Melli křičí, tak jsem rychle vběhnul do kuchyně, kde Melli klečela u nehybného těla. Těla její matky.

,,Panebože!“, vykřikl jsem a z kapsy ihned vyndal můj mobil. Naťukal jsem tak rychle číslo na záchranářskou službu a když to zvedli, nadiktoval jsem jim adresu.

,,Záchranka tu bude za deset minut.“, řekl jsem a klekl si k ní. Přikývla, ale nepřestávala brečet. Uviděl jsem nůž zabodnutý v jejím břiše… Tohle by si nemohla udělat sama.

,,Prosím mami… neumírej. Já potřebuju, aby si tu pro mě byla. Ještě nejsem připravená  na to, aby si mě opustila.“, začala Melli vzlykat ještě více.

,,Bude to v pořádku.“, snažil jsem se ji uklidnit, ale nemyslím si, že to nějak extra pomohlo.

Za necelých deset minut už před domem zastavila sanitka a policie. Záchranáři naložili Mellinu mamku do sanitky a hned odjeli do nemocnice.

,,Mohli bychom si s vámi promluvit?“, přišel ke mně jeden z policistů.

,,Jistě.“, odpověděl jsem.

,,Znal jste paní Scottovou?“

,,Ano, znal.“, odpověděl jsem.

,,Nemáte alespoň tušení, kdo by to mohl udělat?“, zeptal se mě na další otázku.

,,To ne.“, řekl jsem. Sice mám podezření, ale kdybych jim to řekl, příště by to skončilo mnohem, mnohem hůře. Potom se mě zeptali ještě na několik otázek a nakonec jsem už konečně mohl za Melli. Přiběhl jsem k ní a pořádně ji objal.

,,Bude v pořádku.“, řekl jsem jí. ,,To ti slibuju.“, dodal jsem.

,,Musíme jet do nemocnice.“, řekla a popotáhla. Jenom jsem přikývl a nastoupili jsme do mého auta.

Celá cesta byla tichá ale byly slyšet jenom Melliiné vzlyky. Tak moc jsem jí v tuhle chvíli chtěl obejmout, ale musel jsem se soustředit na řízení. Za pár minut jsem zastavil před nemocnicí a oba jsme vešli na chirurgii, kde jsme se posadili na židle. Melli si hlavu opřela o moji hruď a začala znovu brečet. Začal jsem ji hladit po zádech a cítil, jak mi vlhne tričko od jejích slz.

,,Bude v pořádku.“, řekl jsem jí dnes už poněkolikáté.

,,Ale co když ne?“, odtáhla se od mé hrudi a já uviděl černé svrnky pod jejíma očima.

,,Na nic takového nemysli.“, řekl jsem jí a utřel slzy, které se klouzaly po jejích tvářích. Vtáhl jsem ji zpět do mého objetí.

,,Proč by to Dereck dělal? To mu nestačí, že už nám život zkazil dostatečně?“, zeptala jsem se, ale třepal se jí hlas kvůli neustávajícím vzlykům.

,,Já nevím Melli… fakt nevím.“, řekl jsem.

,,Tohle už musí skončit… nejprve unese Jesy, potom kvůli němu začneš pít krev a teď moje mamka.“, řekla a znovu vzlykla.

,,Já vím… já vím.“, řekl jsem. Zaslechl jsem silné kroky, které se k nám blížily, a oba jsme se otočili tím směrem.

,,Vy jste dcera paní Scottové?“, zeptal se muž s bílým pláštěm. Podle jmenovky jsem poznal, že se jedná o pana Browna.

,,Ano, to jsem já.“, řekla Melli a postavili jsme se oba ze svých židlí.

,,Jak je mojí matce?“, zeptala se a držela se mého saka.