the Wolf story

50. Musíme ho zničit

*HARRY*

Odvedl jsem Melli po schodech do mého pokoje a zavřel za námi dveře. Melli se mezitím posadila na moji postel a vyčkávaně se na mě dívala.

,,Tak co se děje?", zeptala se a já začal přemýšlet o tom, jestli jí to mám říct.

,,Samozřejmě, že jí to musíš říct. Co pak před ní chceš mít tajnosti?", optalo se mě moje podvědomí.

,,Ehm... my chceme s klukama udělat něco, co by mohlo absolutně všechno změnit. Samozřejmě k lepšímu.", řekl jsem.

,,Co se chystáte udělat?", zeptala se.

,,My... chceme zabít Derecka.", řekl jsem.

,,A co je na tom tak... já nevím. Proč si tak nervózní?", řekla. Mám nebo ne? Ano!

,,On... vzhledem k tomu, že se živí lidskou krví, tak je mnohem silnější a rychlejší, než my všichni s klukama dohromady. Proto musíme vyřešit naši strategii jak to udělat, aniž by jsme si ublížili.", řekl jsem a u poslední věty se na mě Melli šokovaně dívala.

,,Ublížili? UBLÍŽILI?", poslední slovo skoro zakřičela.

,,Prosimtě uklidni se. To se vůbec nemusí stát.", řekl jsem a Melli se shluboka nadechla.

,,Právě si mi málem řekl, že by vás klidně mohl zabít.", řekla naštvaně.

,,Ne, ujišťuji tě, že to jsem neřekl! Protože to tak není. Máme jistou přesilu, ale on má sílu za šest normálních vlkodlaků.", řekl jsem.

,,To si mě teda uklidnil.", řekla a podívala se do svého klína. Uslyšel jsem menší popotáhnutí, takže jsem rychle přešel tu malou vzdálenost mezi námi, klekl jsem si před ní a vzal její malé ruce do těch mých. Vzal jsem její bradu mezi můj palec a ukazováček mojí pravé ruky, a donutil ji se na mě podívat. Nemohl jsem si nevšimnout malých kapiček slz, které jí stékaly po tvářích. Tohle jsem nechtěl.

,,Neplač.", řekl jsem jí, rozpojil jsem naše ruce a setřel její slzy z tváří. Nesnáším, když ji vidím takhle. Bezbrannou a smutnou. Cítím se potom provinile.

,,Jak nemám plakat, když je tady možnost, že už se mi možná ani nevrátíš.", řekla a po jejich tvářích se spustila nová jezírka slz.

,,Nikdy jsem neřekl, že mě - nás - zabije, jenom že má silovou výhodu, ale pokud to dobře promyslíme, tak ho dostaneme. Navždy ho odstraníme z našich životů.", řekla jsem a sedl si za ní ma moji postel.

,,Ale já se o tebe bojím. O vás všechny.", řekla.

,,Nemáš proč.", zalhal jsem. Samozřejmě, že se má čeho bát. Může nás zabít, může nám tolik ublížit, že se nemusíme uzdravit a museli bychom do nemocnice. Což nevím, jak bychom to vysvětlili doktorům, že jsme se tak zranili. Jednoduše řečeno... bude to boj.

Melli si povzdechla a další slzy začaly stékat po její tváři. Přitiskl jsem si ji k mé hrudi a ona mě objala kolem pasu. Objímali jsme se asi deset minut a celou dobu mi Melli brečela do mojí hrudi a z mého trička si udělala kapesník. Vůbec mi to nevadilo, ale nemám rád, když brečí. Vsadím se, že nikdo nerad vidí svoje nejbližší brečet. Pocit viny, i když jste vy nic neudělali.

,,Budu se muset vrátit za klukama. Jdeš taky?", zeptal jsem se po chvíli, i když nechtěně. Ale dokážu si představit Liamův výraz a ty kecy, kdybych se tady zdržel ještě dalších pár minut.

,,Ne, zůstanu tady.", řekla a odtáhla se ode mě. Pod očima měla spoustu zbytků od řasenky a vypadala docela vtipně. le v této chvíli nneí vhodná doba na vtipy.