Sázka nebo láska?

*72*

Než jsem se stačila vzpamatovat, tak Tayler byl pryč. Tohle se mi nelíbilo že mě takhle využil. Vylezla jsem z vany, vypustila vodu a osušila se. Oblékla jsem si kraťasy s volným tričkem. Když jsem vyšla z koupelny, tak jsem viděla Taylera ležet na posteli s mobilem v ruce a dělat jakoby nic. To mě naštvalo, tak jsem obešla postel, vytrhla mu mobil z ruky a položila ho na skříňku. ,,Hej vrať mi ho." zaprotestoval. ,,Můžeš mi říct co to mělo znamenat?!" zamračila jsem se a založila si ruce na prsou. On se jen pobaveně posadil prohlédl si mě odshora dolů a usmál se. ,,Co je na to směšného." řekla jsem naštvaně. ,,Nic lás- teda nic." zasmál se. Přišla jsem k němu a žduchla do něj, takže se rozesmál ještě víc. Mě to vtipné nepřišlo, pořád jsem tam stála s vážnou tváří a sledovala jak se směje. Ale i přes to mi to přišlo jako to nejlepší za dnešní den. Takhle smát jsem ho neviděla už dlouho. Vždy když se na mě podíval, tak se rozesmál ještě víc. Jenže když si uvědomil že se smát prostě nezačnu, tak se narovnal a přestal se smát. Zvedla jsem obočí a čekala co se bude dít. Než jsem se nadála byla jsem na posteli, Tayler seděl obkročmo na mě a začal mě lechtat. ,,Tayi pře..přestaň..." vydala jsem mezi smíchem. Pobaveně zakroutil hlavou a pokračoval dál v lechtání. Po nějaké době jsem i smíchy brečela, jenže on nijak nepřestával. ,,Už ne prosím.." zalapala jsem po dechu. Přestal a sledoval mě. Utřela jsem si slzy, pobrala jsem dech. Chtěla jsem ho překvapit tím že ho taky začnu lechtat, ale jako by to vycítil, takže když jsem zvedla ruce chytl mi je a přibil k posteli. Snažila jsem se z jeho sevření vymanit, ale nešlo mi to. Díval se na mě tím svým pohledem kterým si mě vždy udobří, nemohla jsem být na něj naštvaná. Vše dnes myslel s dobrým úmyslem. Uhla jsem pohledem, ale také zavřela oči. Cítila jsem jak mi pustil ruce. Dala jsem si je podél těla, ale i přes to jsem měla oči zavřené. Pohladil mě něžně po tváři, poté mě políbil na krk. ,,Co se děje?" zeptal se mě s náznakem vyděšení v hlase, tím mě přiměl se na něj podívat. V očích měl strach jako by mi ublížil. ,,Nic...jen promiň." omluvila jsem se a pohladila ho po tváři, nad tím dotykem zavřel oči a poté vydechl. ,,Proč?" zeptal se nechápavě. ,,Za dnešní moje chování já jen že chci být zase ta rodina jakou jsme byli před tím..." hlas na konci se mi zlomil. Hned to pochopil, lehl si vedle a přitáhl si mě do objetí. ,,Bude to zase dobrý." dal mi pusu do vlasů. Najednou někdo Taylerovi zavolal. ,,Vezmu to." usmál se. Zvedl se pro mobil pak se ale vrátil na postel kde si lehl a já ho zase objala.
,,Co za něj chcete?" zatl ruce v pěst a celé jeho tělo se naplo. Věděla jsem že něco není v pořádku. ,,Děláte si srandu chtěli jste třista tisíc." jen co to dořekl jsem věděla o co jde. Zvedla jsem ruku abych mu vzala mobil, jenže on ucukl a zakroutil hlavou. ,,Prosím chci aspoň slyšet svého chlapečka." zašeptala jsem ale on mi naznačil ať počkám. ,,Třista maximálně....ne, ne, ne...tak čtyřista víc ne...dobře..." Tay dal hovor na reproduktor. Po chvíli jsme uslyšeli pláč. Chytla jsem se za pusu a rozbrečela se.
,,Ten váš malý spratek pořád brečí jak to můžete vydržet." postěžoval si ten ten kretén. ,,Parchanti." vydala jsem ze sebe. Poté jsem ze sebe vyřvala minimálně šest dalších sprostých slov. Byla jsem naštvaná, vyděšená a totálně zničená. Nakonec jsem jen položila hlavu na Taylerovu hruď a brečela. ,,Zítra prachy... v pět na starém vrakovišti." ukončil hovor.
Nakonec odložil mobil, aby mě pevně objal. ,,Pšš zítra už bude vše zase jak má být....hned po tom co je zabiju." poslední větu zašeptal ,takže jsem ji moc neslyšela. ,,Už aby byl zítřek." popotáhla jsem. ,,Teď se jen vyspi ano? Vše bude dobrý." pohladil mě po vlasech do kterých mi pak dal pusu. ,,A jak chceš do zítřka sehnat čtyřista tisíc?" zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. ,,To nech na mě, ale já to zvládnu neboj." usmál se. Chtěla jsem něco namítnout, ale zastavila jsem se a jen ho políbila. Poté jsem během pár minut usla.

Tayler:

Dneska jsem vstal o hodně dříve abych sehnal ty zbylé prachy. Určitě bych měl mít těch sto až sto třicet tisíc, ale víc nic. Do čtyřista chybí ještě hodně. Ač nerad tak jsem opustil Am, abych mohl někde sehnat prachy. Ještě jsem ji nechal vzkaz aby se nebála. Nejdříve jsem se vydal za Jackem určitě by měl mít aspoň něco, když je sám potřeboval. Zaklepal jsem a čekal až otevře. Jen co mě viděl trochu sebou cukl. ,,Potřebuji ty prachy takže kolik jich máš?" zeptal jsem se narovinu.
,,Já nevím kolik ale-." ,,Žádné, ale dělej potřebuji čtyřista tisíc tak mi půjč co máš." řekl jsme naštvaně. ,,Proč čtyřista však chtějí třista." nechápavě se na mě podíval, měl jsem chuť mu rozbít hubu. ,,Protože chtějí za Alexe víc kreténe. Přemýšlej proč asi. Počkat ty nepřemýšlíš." rozhodil jsem rukama. ,,Brácho já se omlouvám, odpustíš mi to?" zeptal se prosebně. ,,Až budu držet syna tak jo." přeměřil jsem si ho pohledem. ,,Mám jen sedmdesát tisíc." povzdechl si. ,,Pak ti je vrátím." řekl jsem mu. Takže jsem měl dvěstě tisíc teď ještě těch zbylých dvěstě tisíc. Bezva teď ještě najít někoho kdo mi mi půjčil. Nepadli mě Ben se Sárou ale....
Ach bože je to složité.
Sedl jsem si na lavičku s hlavou ve dlaních. Rukou jsem si prohrábl vlasy, byl jsem strašně nervózní, protože jsem nevěděl jestli se mi podaří sehnat zbytek. Vzpomněl jsem si na včerejšek, když zavolali. Také když Am začala nadávat. Je už neklidná, ale to já taky, už chci mít našeho chlapečka zpátky, takže ten dnešní den musí klapnout. Nakonec jsem zavolal Georgeovi. Domluvil jsem se s ním že za chvíli přijdu, protože potřebuji pomoc. Souhlasil s tím.
Do hodiny jsem byl u nich a vše jsem jim řekl.

,,Takže jim vážně chcete dát tolik peněz?" zeptala se Mel. ,,Kvůli Alexe ano." odmlčel jsem se. ,,Am už to nezvládá a já jsem už nervózní....Prostě pro Alexe udělám cokoliv." dodal jsem odhodlaně.
,,Chápeme a také rádi pomůžeme, takže kolik vám chybí?" zeptal se George. ,,Dvěstě tisíc." vydechl jsem. Mel se mě radši zeptala jestli nechci udělat kávu, tak jsem kývl a ona odešla. ,,Georgi potom bychom vám to vrátili jen-" zakroutil hlavou a skočil mi do řeči. ,,Ne vracet nic nebudete to nepřipadá v úvahu." ,,Ale nemůžeme si od vás půjčit tolik a nevrátit to je-" ,,Jste naše děti,  takže můžete." Ano George už mě bere jako syna, prý už stejně patřím do rodiny teda skoro. Jsem rád, protože moji vlastní rodiče mě vlastně nějak nesnáší.  Nechápu jak, ale je to jejich volba. ,,Georgi." zaprotestoval jsem, ale bylo mi to na nic. Zrovna vyšla z kuchyně Mel, která přede mě postavila kávu, s úsměvem. ,,My ty peníze nepotřebujeme, tak hodně jako vy, takže si kdykoliv řekněte." řekla Mel. ,,Navíc musíš zabezpečit rodinu. Teprve začínáte a věř mi že peníze budete potřebovat." dodala. Dobře možná měla pravdu, ale já si ty peníze radši pracně vydělám než abych si půjčoval. I když za den asi nenapracuji čtyřista tisíc, takže tohle byla nouzová situace. ,,Měl by ses vrátit, peníze máte tak už jen jediná věc." usmál se George. Rozloučil jsem se s nimi, poděkoval, pak jim ještě něco vyčetl a nakonec odešel. Když jsem šel domů potkal jsem ještě Gatese.