Vlčí souhvězdí

10.kapitola

  ,,Jsi pomalí." Ozvalo se nad Trnem. Šíp? To on ho pronásledoval?!
  Trn sebou začal naštvaně vrtět ale nebylo mu to k ničemu, musel počkat až ho Šíp pustí. To také brzy udělal a vydal se někam pryč.
  ,,Hej! Kam to jdeš?!" Zavolal za ním Trn naštvaně ale Šíp si ho nevšímal. Trn se vydal mrzutě za ním. Ta mrzutost ho však velmi rychle opustila když uviděl tu krásu před sebou.
  Tak jsme to nakonec přeci jen stihli. Pomyslel si Šíp a posadil se ke kraji skály. Trn k měnu došel a unesen tou krásou málem spadl dolů nebýt Šípa.
  Oba vlci, velký, hubený černý a malí, podsaditý zrzaví seděli vedle sebe a dívali se na to jak se Světlonoš protahuje a barví tak vše dočervena. Většina nebe byla již světla ale i tak se na ni ještě drželi tři sestry aby také byli svědky té krásy. Měli teď celý les jak na tlapce.
  Aniž by si to Trn uvědomil opřel se o Šípův bok až se téměř půlka jeho obličeje ztratila v husté černé srsti.
  ,,Jak jsi o tomhle místě věděl?" Zeptal se po chvíli ticha Trn. Šíp mu neodpověděl, místo toho vstal a vydal se pryč.
  ,,Ka-kam zas jdeš?" Zvolal Trn a vydal se za ním. Co jiného mu také zbývalo? Šíp se pro sebe usmál a znovu se rozběhl.
  Tentokrát však né tak rychle. Neměl v plánu Trnovi utéct jen ho chtěl donutit se hýbat a k jeho překvapení Trn neprotestoval. Trn si prostě užíval ten krásný pocit z běhu. Radost, kterou v sobě objevil až teď.

<《¤》>

  Následující dny uběhly jak Vodní dráp. Každý den, dřív než se na oblohu vyškrábal Světlonoš se Šíp s Trnem vydávali z tábora a téměř celý den byli v lese. Jen když musel Šíp na lov tak se vraceli dřív. Šíp Trna učil spousty věcí. Počínaje lovem a přežití a konče umění boje a válečnické zásady které si Šíp letmo pamatoval z doby před Nimi.
  Šíp se zrovna vracel z tréninku a po jeho boku šel Trn. Bylo to již přes měsíc co ho Šíp začal učit a Trn se od té doby změnil k nepoznání. Mladý vlk barvy Světlonoše si to hrdě kráčel vedle svého černého učitele. Pořád byl menší než Šíp a asi ani větší než on nebude ale nebyl ani moc malý. Již dávno přerostl své dva sourozence a ani silou se mu rovnat nemohli. Jeho dříve nafoukaná povaha se změnila v ochotnou a milou a z dříve tlustého vlčete vyrostl silný vlk. Za tohle všechno vdečil Trn Šípovi který se nebál na něj být tvrdý a Trn to moc dobře věděl. Právě to, že ho Šíp téměř nikdy nepochválil a pořád od něj čekal víc Trna přimělo na sobě pracovat i když s Šípem nebyl.
  Když se objevili u vchodu do tábora upoutali na sebe spoustu zvědavích párů oči. Díky tomu že z tábora odcházeli dřív než se ostatní vzbudili a vráceli se dávno po tom co šli všichni spát to bylo již dlouho co někdo viděl Trna protože i když se Šíp vrátil na lov Trn většinou zůstával v lese a dál si procvicoval to co ho Šíp předtím učil. Trn také často psával velku se svým učitelem.
  Většina vlků si Trna pamatovala jako nafoukané a nenažrané vlče a litovali Šípa že ho dostal za učedníka. Když teď před sebou měli toho samého vlka velkého, silného a mnohem hubenějšího nemohli tomu uvěřit. Okolo Šípa a Trna se brzy utvořil hlouček vlků vyptávějících se na všemožné věci. To však přestalo hned jak se táborem rozneslo vlčí vytí. A né jen tak ledajaké, ale vytí Alfy.
  ,,Co se to tu děje?" Zeptal se přísně Alfa kterého sem přilákal hluk.
 Vlci mu uhýbali z cesty a Trn se trochu vystrašeně podíval na Šípa který však na sobě jako vždy nedával znát žádné pocity. Bylo to již dlouho co se Trn viděl se s vím otcem a teď nevěděl co má říct. Šíp se na něj podíval a když uviděl jak je vystrašený přikrčil se a zašeptal mu do ucha.
  ,,Ty to zvládneš!" Trn na sucho polkl, musí to dát, nezklame Šípa. Vždyť je to jen jeho otec!
  ,,Tak řekne mi někdo co je to tu za pozdvižení?!" Zavrčel už trochu podrážděně Alfa. Od té doby to svěřil svého syna do tlapek Šípa s ním Stopa nepromluvila. Kdyby to bylo na ní tak by nikdy nevyrostl a ona by ho dál rozmazlovala. Nelíbilo se mu co z jeho prvorozeného syna udělala. On v něm viděl silného a statečného vlka a jeho družka z něho udělala líné a tlusté vlče. Kdyby jí ho nevzal za chvíli by Trn nemohl ani chodit!
  Aniž by chtěl vzpomněl si na to jak dva dny po pojmenování jeho dětí našel Stopu u Trna. Bylo to po jídle, Trn si výjimečně vzal poměrně malou část. On už se radoval že se Šípovi podařilo něco v co už ani nedoufal a vydal se za Šípem aby si s ním o tom promluvil. Samozřejmě mu Šíp nic neřekl, z toho vlka mu šel mráz kožichem. Byl jiný, ale s Trnem to uměl a to mu stačilo. Jenže když se i s Šípem vrátil k Trnovi stála u něj jeho družka a vnucovala mu celého zajíce. Trn se držel, což tehdy Ale i dost překvapilo ale už začínal nad zajícem slintat. Naštěstí přišli včas. Alfa nevěděl co to do jeho družky vjelo ale od té doby se Stopou nepromluvil, nikomu to neřekl. S Šípem se domluvil aby Trna držel co nejdál od Stopy jak to jen půjde. S tím Šíp souhlasil a od té doby svého syna neviděl.
  Až do teď. Před ním stál Trn. Byl to vůbec jeho syn? Tolik vyrostl! Jeho břicho bylo stále celkem zakulacené ale oproti tomu jak ho viděl naposled to bylo úžasné! Nebyl schopen slov.
  ,,Ahoj tati..." Usmál se na svého otce Trn. Alfa rychle odvedl Trna dál od ostatních aby si s ním mohl promluvit a Šíp zůstal sám.
  Ostatní vlci brzy odešli, bylo jim jasné že Šíp jim nic neřekne a tak s ním neztráceli zbytečně čas.
  Šíp si lehl do stínu stromu a po dlouhé době si dopřál taky trochu toho klidu. Nebylo mu však přáno páč si k němu brzy našla cestu Hvězda.
  Od té doby co na ní vijel s ní neprohodil ani slovo což Hvězdu znepokojovalo. Mohla za to částečně i ona, neměla na něj tak naléhat. Teď měla mnohem méně času než předtím ale když uviděla Šípa, dala své učednici pro dnešek volno. Přátelství bylo v tuto chvíli důležitější!
  ,,Ahoj Šípe." Usmála se na něj. ,,S Trnem jsi se předvedl! Nikdo ani nedoufal..." Zarazila se. Nevypadal nějak zvlášť nadšeně.
  ,,To Trn se změnil. Já mu jen dal důvod..." Řekl jen a dál se díval někam před sebe. Hvězda ani nevěděla jestli je nějaký přesný bod na který se dívá nebo jen kouká do prázdna...
  ,,Ale to tys mu ukázal směr... Šípe, omlouvám se. Neměla jsem na tebe tolik tlačit..."
  Šíp jí však téměř neposlouchal. Plně se soustředil na to co viděl před sebou. Věděl pouze že se omlouvala. Za co? Vždyť to on na ní vyjel! Nemá se za co omlouvat.
  Sledoval jak si uprostřed louky hrají dvě vlčata. Světluška s Havranem. Trnovi sourozenci.
  Jak to bylo dávno co si on hrál se svými sourozenci? Ani předtím si s nimi moc nehrál. Byl odstrčený, ten u kterého se počítalo se smrtí... Nazývali ho zakrslíkem. Neměl právo si s nimi hrát...
  Na druhé straně mítiny se objevila zrzavá srst. Alfa konečně propustil Trna a ten teď hledal svého učitele. Když ho konečně uviděl vydal se k němu a Šíp na něj vycenil zuby. Hvězda překvapeně nadskočila.
  Zo Trna překvapilo. Šíp sice nevrčel ale bylo zřejmé že nechce aby k němu šel, ale proč? Udělal snad něco špatně? Pokazil to? Trn byl zmatený dokud mu Šíp nenaznačil čumákem aby se podíval vedle sebe.
  Jen kus od něj tam dováděli jeho sourozenci. Má jít za nimi? Nechápavě se podíval zpět na svého učitele. Ten jen pokýval hlavou. To vlče strávilo celý měsíc tréninkem, bylo na čase aby si šlo hrát s vrstevníky, i to je vlastně trénink.
  Hvězda už také pochopila a tak oba dva vlci sledovali zrzavé vlče jak se pomalu plíží ke svým sourozencům.
  Trn byl nervózní, se svými sourozenci nemluvil ještě déle než s otcem. On alespoň věděl proč byl pořád pryč. Také si už uvědomoval své předchozí chování. Budou se s ním vůbec chtít bavit?
  ,,A-ahoj..." Začal trochu nervózně s pohledem upřeným do země. Oba dva se okamžitě přestali prát a pohlédli na nově příchozího.
  ,,Trne?" Zeptala se překvapeně Světluška. ,,Jsi to ty?" Nemohla uvěřit že před sebou má svého bratra. Tak moc se změnil!
  ,,A-ano." Řekl trochu roztřeseně a konečně odlepil pohled od země.
  ,,To je skvělé že jsi spádky!" Zvolali oba nadšeně a vrhli se na svého nebohého bratra. O chvíli později se mítinou ozývaly troje veselé hlasy.
  Hvězdě to vykouzlilo úsměv na tváři. Ona sama sourozence neměla ale to ještě neznamenalo že se nemohla radovat z jiného štěstí. Ještě nedávno by se k nim dokonce přidala ale teď? Byla učitelkou. Nemohla si to dovolit.
  Řadení vlčat jí však ohromně lákalo a tak raději odvrátila pohled na Šípa. K jejímu překvapení se i on usmíval. Byl to jen drobný úsměv ale úsměv to byl! První úsměv který u něj viděla.
  V jeho očích byla radost z radosti jeho učedníka ale byla tam i bolest. To jí překvapilo. Proč bolest?
  Pak si však vzpomněla. Šíp odešel od své smečky hodně mladý. Možná vzpomíná na svá sourozence...
  Muselo to být hrozně. Opustit vše, rodinu, přátele... Ona by toho nikdy nebyla schopná. Co ho vedlo k tomu to udělat? A bylo to vůbec dobrovolné? Třeba něco provedl... a oni ho vyhostili. Pokud to bylo tak, musel toho jistě litovat.
  ,,Šípe?" Oslovila ho a sledovala jak jeho úsměv rázem zmizel. Bylo jí ho líto ale teď bylo něco důležitějšího.
  ,,Proč jsi opustil svou smečku?" Zeptala se opatrně. Šíp ztuhl. Má jí říct pravdu? Že jí neopustil ale že ho unesli? Říct co všechno se mu stalo? Pohlédl na ní. V jejích očích se odráželo světlo pronikající přes koruny stromů a působylo to dojmem jako by její oči zářily. Byla tak nevinná, tak mladá...
  Ne, nesmí jí to říct. Nenáviděla by ho. Všichni by ho nenáviděli. Nechce jí ublížit. Považovali by ho za zrůdu! Za krvelačnou bestii. Měli by ho za jednoho z nich...
  ,,Do toho ti nic není!" Zavrčel možná až zbytečné moc agresivně. Hvězda sebou při jeho slovech překvapeně trhla.
  On se zvedl a vydal se pomalým krokem pryč s tábora. Musí si znovu pročistit hlavu...