Vlčí souhvězdí

21.kapitola

  Vlna šla pomalu tunelem a v tlamě nesla svou, i Šípovu večeři. Šíp se od té události nehl z místnosti. Ale jíst přece musel!
  Byla to už nějaká ta doba on jejich příchodu sem a Vlna se o Šípovy nedozvěděla vůbec nic! Čas se krátil. Velké schromáždění bylo na dosah tlapky. Už neměla čas...
  Pomalu míjela Žulu, která si zrovna prohlížela Oblázkův čumák. Nevypadalo to tak strašně, ale navždy mu tam zůstavou jizvy.
  Proč vlastně Žula prohlížela Oblázkův čumák tady, a né u sebe? Na to byla jednoduchá odpověď. Šíp. Jen zmíňka toho "strašlivého" vlka vyvolala u mladého učedníka obrovský třes. Občas jí ho bylo líto ale věděla, že si za to mohl i trochu sám. Neměl útožit na silnější. Byla to silná lekce, ale lekce to byla...
  Vlna pomalu došla do jeskyně léčitelky ale překvapivě tam nikdo nebyl. Vlnu to zmátlo. Ani se odtud nehl, tak proč tu náhle není? V tomto labitintu se jeden stratí velmi lehce. A obzvlášť když to tu vůbec nezná.
  Vlna to tu taktéž moc neznala ale narozdíl od Šípa v ní měli Jeskyní tročku důvěry a tak jí tudy provedly. Tedy, provedli jí místy, které pro ní byli nezbytné. Jejich jeskyní komplex byl záhadou pro všechny, a oni by jej jistě neukázali zcela neznámému.
  Vlna se pomalu vydala po Šípově stopě. Zde v podzemí moc čistého vzduchu nebylo a tudíž tu nebyl ani vítr, který vy Šípovu stopu odvál pryč. Vlna pomalu vešla do jednoho, podle všeho, dost nepoužívaného tunelu. Vedl prudce vzhůru. Proč tudy Šíp vůbec šel?
  Po čumáku jí náhle pohladil studený, čistý vzduch. To nemohla být pravda... pomyslela si Vlna překvapeně. Cesta ven. Volná cesta ven...
  Vystrčila hlavu z díry v zemi a okamžitě si všimla temné siluety kus před ní. Velký vlk k ní stál zády. Silný vítr si pohrával s jeho hustou černou srstí. Stál na samém okraji útesu.
  To nebyla cesta ven, uvědomila si Vlna se sklamáním. Byla to spíše strážní věž. Vyhlídka. Skalní římsa, z které se nedalo uniknout. Ale co tu pak Šíp dělal? Proč podstoupil tak těžký a prudký výšlap, když mu i chůze způsobovala bolest?
  Šíp náhle švihl uchem. ,,Vím že tu jsi." Řekl a posadil se. Vlna opatrně vystoupila z tunelu ale pořád byla obezřetná. Od toho "útoku" byl Šíp dost podrážděný... Asi ho ty krysý kousance hodně boleli a Vlna si taktéž jednou všimla, že má Šíp dost zvláštně zjizvené všechny polštářky na tlapkách. Co jen to mohlo způsobyt, Vlna nevěděla.
  Bála se, že po ní vyjede. Nechtěla nic riskovat. Ale v jeho hlase nebyla ani špetka zlosti a tak se odvážila zeptat se.
  ,,Co tu děláš?" Zakňučela a udělala k němu pár kroků. Šíp jí překvapivě klidně odpověděl.
  ,,Potřeboval jsem na čerství vzduch." Vlna chápavě pokývala hlavou. Byla pravda že jí tak dole už začínala bolet hlava...
  ,,Vlno..?" Ozval se Šíp trochu nesměle. To Vlnu překvapilo. Proč byl najednou tak klidný a zároveň nesmělí? Bylo to zvláštní, takového ho neznala... Vlastně, vůbec ho neznala. Byl takovou záhadou...
  ,,Ano?" Odpověděla mu a posadila se vedle něj. Šíp však jen upřeně hleděl někam do dálky. Po chvíli naprostého ticha však sklopil uši.
  ,,Promiň..." Zašeptal. Tak teď byla Vlna zmatená ještě víc.
  ,,Za co se omlouváš?" Naklonila nechápavě hlavu na stranu. Šíp si povzdechl ale stále nezpouštěl svůj upřený pohled z obzoru.
  ,,To díky mě tu teď jsme, jako vězni..." Zamumlal smutně ale stále trochu nepřítomě. Skoro jako by se bavil víc sám se sebou než s Vlnou...
  ,,Díky tobě jsem ještě naživu." Připoměla mu Vlna a odvážila se do něj drcnout čumákem. ,,A navíc to tu není tak zlé." Ani to s ním nehlo. ,,Notak Šípe. Byl to reflex. Tvůj život samotáře tě naučil se každému nepříteli postavit čele..."
  ,,Já nejsem samotář!" Zavyl náhle a tím Vlnu okamžitě umlčil. Co-cože? Takže on tam někde měl smečku? Byl to snad ten důvod proč byl tak protivný? Co když ho Lesní zajali a když se mu konečně povedlo utéct, chytli ho Jeskyní? Co když jen chce domů?
  ,,Takže... Ty máš někde smečku? Rodinu?" Optala se a lehce se přikrčila. Konečně se o Šípovy něco dozvý...
  ,,Měl jsem přátele..." Zašeptal sklesle. ,,Ale opustil jsem je..." Smutek v jeho hlase se dal snad uchopit do zubů. Vlně jí ho bylo líto.
  ,,Co se stalo? Proč jsi od tamtud odešel?" Zeptala se. Šíp se náhle narovnal a pohledem pořád hypnotizoval hory daleko za údolím.
  ,,Já neodešel. Utekl jsem..." Zavrčel až sebou Vlna trhla. Byla to rychlá změna nálady, která však u něj byla celkem typická.
  Šíp sám ani nevěděl proč se jí svěřil. Možná chtěl, aby alespoň někdo věděl jaké nebezpečí na tyhle smečky čeká. On tu však zůstat nemohl. Neovládal se. Co když znovu takhle vyjede? Znovu ho ovládne vztek a vzpomýnky? Ne, to nemohl ryskovat! Navíc, konec se blíží...
  ,,Ta smečka byla..." Víc toho říct nestihl. Celím údolím se neslo vlčí vytí. Vlna překvapeně našpicovala uši. Že by velké schromáždění už začalo? Dnes to byla vyjímečná událost. Tři sestry se všechny setkaly vysoko na nebi snad nejblíže, jak mohly. Při takovéto události se na schromáždění setkali všichni členové všech smeček.
  Šíp vedle Vlny ztuhl. Vlna se na něj překvapeně podívala. ,,Co si to chtěl říct o té smečce?" Zeptala se ale to už Šíp mířil rychlím během pryč. Že by se na to tak těšil že se ani nerozloučí? Pomyslela si Vlna smutně.
  Těsně předtím, než i ona zmizela v tunelu se však ohlédla tím směrem, kterým se předtím koukal Šíp.
  Co tam jen mohl vidět že tím byl tam fascinovaný? Vždyť tam jen vycházela jedna ze sester... Zmizela v tunemu na jednu stranu smutná, že Šípa už asi nikdy neuvidí a na druhou šťastná, že znovu uvidí svou smečku, svou rodinu.
  Ani si při tom spěchu neuvědomila dvě věci. První, že vytí, které se ozvalo nepoznávala, a druhou, že všechny tři sestry už dávno byli na nebi...