Vlčí souhvězdí

Prolog 1/2

  Všude okolo něj vládla zeleň, obklopovaly ho stébla trávy a výhonky jiných rostlin. Pomalu se plížil dál, někde před ním slyšel něčí hlasy jak se hádají, provokují se navzájem a smějí se. On se však nenechal ničím rozptylovat. Už byl skoro u nich, stébla trávy ho šimrala na čumáku a cítil že se mu do husté srsti okolo krku zamotala větvička ale nevěnoval tomu příliš pozornost. Jeho cíl byl na dosah tlapky, stačilo jen využít moment překvapení a...
  Skočil na nic netušící stříbrně zbarvené vlče které se vyhřívalo na sluníčku. Vlče překvapeně zakňučelo a pokusilo se ze sebe útočníka setřást. Chvíli se váleli na zemi v klubku stříbrné a černé srsti a snažili se jeden druhého přeprat. Vítězem se nakonec stalo, i přes svoji velikostní nevýhodu, černé vlče a s pošklebkem se na svého bratra smál.
  ,,A kdo je teď silnější?" Ptal se s nezkrývaným posměchem.
  ,,To není fér," pištěl poražený. ,,Prekvapils mě! Čestně bys neměl šanci!!"
  Černé vlče se na svého bratra s hraným pohrdáním a nezájmem podívala. Samozřejmě že by "čestně" nevyhrál, narozdíl od jeho sourozenců měl smůlu a jeho velikostní nevýhoda to potvrzovala. Co mu však tři sestry neposkytly ve velikosti mu dali na síle a moudrosti. Měli s ním velké plány, to malé vlče však ještě nemohlo vědět...
  ,,Myslíš že s tebou v divočině někdo bude bojovat fér? Kdepak! Tvůj nepřítel bude hledat nejkratší cestě k tvému hrdlu!"
  Větší bratr se zavrtěl a ztísněně zakňučel.
  Když se jednalo o jeho zakrslého bratra... Vždy z něho byl nervózní, něco se mu na něm nezdálo.
  Černé vlče se už chystalo z něj slézt a nechat ho být ale zrovna v tu chvíli do něj něco z boku vrazilo. Překvapeně zaknučel, stratil na šedým bratrovi rovnováhu a zkutálel se na zem. Téměř okamžitě se ale zas postavil na nohy a naštvaně hledal kdo to do něj vrazil. Okamžitě si všimnul téměř bílé vlčice jak se zmateně rozhlíží okolo sebe. Nejspíš si jich ani nevšimla když se s tmavě šedým vlčetem honili opodál.
  ,,Dávej pozor!" Zavrčel na ni.
  Ona po něm hodila pohled který jasně říkal že jí to vůbec nezajímá a jen odsekla.
  ,,Spíš ty by sis měl dát pozor abych tě omylem nezašlápla."
  Už už chtěla odklusat pryč ale černé vlče jí v tom zabránilo. Skočilo jí na záda a stejně jako předtím Stříbrného jí přišpendlil k zemi. Tentokrát s ním ale cloumal vztek a to je nebezpečný nepřítel. Párkrát jí kousnul a nakonec, aby na něj nezapomněla, jí silně zatahal za ucho. Jeho sestra bolestivě vypískla a o vteřinu později se ozvalo silné a hluboké zavrčení. Černé vlče ztuhlo a bílé vlčici se díky tomu podařilo z jeho sevření vyprostit a běželo se schovat k dospělému vlkovi který se z čista jasna zjevil na mitině. Jejich matka. Velká sedivá vlčice se na něj dívala a v očích jí plápolal vztek. Zas On! Vždy je to ten co dělá problémy ale tohle přehnal!
  ,,Co to děláš?! Takhle se chováš ke své sestře! Okamžitě se jí omluv."
  Vlče střelilo pohledem po své sestře která se zbaběle schovávala za její nohou. Z ucha jí podél tváře stékal malí pramínek krve a vsakoval se jí do bílého kožíšku. Nic vážného, jen šok z toho že ten nejmenší a Ten odstrkovaný také umí kousnout.
  Probodl jí naštvaným pohledem, pak svou pozornost znovu obrátil na jejich matku, postavil se tak aby jeho postoj vykazoval vzdor a zavrčel.
  ,,Ona si začala a já se jí omlouvat nebudu! Zaslouží si to." Už měl dost všeho. Měl dost toho jak mu všichni rozkazují jako by snad byl nějaký Omega! Pak se znovu podíval na ní. Vlčice se přikrčila a, neschopná se mu podívat do očí, zabodla pohled do země. Jejich matka toho měla tak akorát dost a vydala se k němu. Měla v úmyslu mu dát lekci na kterou nezapomene. Při třetím kroku se ale zastavila a vyplášeně začichala. Plaše se rozhlédla na obě strany a zakňučela.
  ,,Všichni spadky do doupěte. Rychle!" Všichna tři vlčata okamžitě poslechla, jen ten černý zůstal stát na místě a poslouchal. Sice na něj byla teď naštvaná ale bylo to její vlče! Musí ho chránit!
  ,,No tak honem!" Pobídla ho matka už z vchodu do jejich doupěte. ,,Teď není čas na to být uražený!"
  Jenže on ji neposlouchal, plně se soustředil na zvuky které se k nim blížili. Byli to kroky, něčím tlumené. Že by vlci? Ale pokud to byli vlci a né jejich smečka pak kdo? A navíc, ty zvuky i pach šly odněkud z křoví po jeho levé straně mezi ním a doupětem. Pokud by se teď rozběhl směrem k matce vběhl by přímo do rány těm vlkem kteří byli již opravdu blízko. Černé vlče si plně uvědomovalo svou velikost, hrozilo mi že by ho zašláply!
  Co ho učil Hvozd, jeho starší bratr? Při boji nebo jednání s nepřítelem dělej vždy pravý opak toho co od tebe čeká!
  Proto se rychle otočil a rozběhl se na opačnou stranu. Jen o chvíli později se na mítinu vyřítili dva obrovský vlci, bývaly by ho zašlapali do země kdyby se vydal k matce.
  Ani jeden o něj nejevil zájem a tak se potichu vydal ukrýt se mezi stíny stromů kde by jeho černá srst splynula s kořeny a hlínou když v tom se otočil vítr a jeho praštil do nosu nepříjemný pach. Je tu ještě jeden! Než se stačil zastavit, vedle něj se objevil třetí a popadl ho za kůži za krkem.
  Ať se vzpínal jak chtěl, nebylo mu to nic platné. Z hrdla toho co ho držel se ozvalo zavrčení až sebou při tom zvuku trhnul. Byl to nejspíš nějaký signál protože oba dva kteří do teď doráželi na jejich matku se po něm podívali a vydali se za ním. Ozvalo se hrozivě zavytí při kterém černému vlčeti tuhla krev v žilách. Začal se otáčet zda nezpatří čtvrtého vlka který jistě vydal ten hrozný zvuk. Kupodivu však nikoho dalšího neviděl, až pak mu došlo že to byla jeho matka která vydala ten strašlivý zvuk. Stala před doupětem, hlavu zakloněnou aby upozornila zbytek smečky na nebezpečí. Pak, s očima plnýma vzteku a zuřivosti se rozběhla jejich směrem. Šla si pro své mládě. Všichni tři, i když jich bylo víc se dali před zuřivou matkou, chránící své mláďata, na útěk. Černé vlče si bylo jistě že ho jeho matka zachrání a i když ji přes svého unozce neviděl plně si představoval jak se za malou chvíli ozve bolestné zavytí způsobené tím že je dostihne a zakousne se do nich. Po chvíli co se však nic nedělo se vlčeti podařilo podívat za šedé tělo vlka který ho nesl. Naskytl se mu pohled na svou matku jak se skloněnou hlavou stojí u jednoho stromů a pořád se mu vzdaluje.
  Vzdala to, to bylo to první co se mu mohlo hlavou a jeho naděje pomalu hasla. Opustila ho. Všichni jsou pryč a on zůstal sám.
  Jeho unozci brzy přešli do pomalejšího tempa a potom nakonec šli krokem. Cestou si něco povídali ale on je neposlouchal, to jediné na co se zmohl byl prázdný pohled upírající do země.
  Opustila ho...

  Nestál jí za to...

  Všichni ho opustili...

  Všichni...

  Je sám...

  Takže vás vítám u mé nové knihy v novém roce! Přeji všem šťastný nový rok plný zdraví a štěstí!
  Je to trochu něco jiného ale snad vám to nebude vadit...
  Kapitoly budu vydávat nejspíš jednou za dva týdny, ještě jsem se nerozhodla.