Vlčí souhvězdí

23.kapitola

  Všichni vlci stáli mezi kořeny obrovského stromu. V hloučkám se každý držel své skupiny. Své smečky.
  Pouze Alfy po boku se svými Batami se vydali doprostřed půlkruhu. Nad hlavou jim zážili tři sestry.
  ,,Nechť nám jsou tři sestry svědky," začali odžíkávat všichni vůdci. ,,Že jsme se tu setkali v míru a v míru také odsud odejdeme." Druhou část slibu vyřkli již všichni a na potvrzení svých slov všichni sjednoceně zavyli.
  Schromáždění začalo.

<◇>

  Šíp znovu rychlím klusem mýřil pryč. Za ním se ozvalo sjednocené vlčí vití. Zježili se mu všechny chlupy na zátech než si uvědomil, že toto není vytí ,,Do boje!" Nacházel mezi nimi i hlasy svých přátel.
  Zastavil se a pomalu se toužebně ohlédl. Tak moc se chtěl přidat...
  Jenže nemohl. Upozornil by tím na sebe a navíc... Vždyť k nim přece nepatřil.
  Zaslechl hlasy těch, kteří mu byli nejbližší. Hlasitý hlas Vlny, z kterého bylo slyšet nadšení a radost z toho že je znovu se svou smečkou. Z nějakého důvodu se mu ale zdálo, že nezní tak šťastně, jak by znít měl. Rychle zavrtěl hlavou aby tu absurdní myšlenku dostal z hlavy ale tu se ozval jiný silný hlas.
  Patřil Hvězdě. V jejím hlase nebyla ani špedka radosti. Byl tam jen smutek a stracenost. Jakoby někoho volala a Šípovy se skoro zdálo, že v tom slyší své jméno...
  Šíp při tom zvuku zakňučel a přikrčil se. Přece nemohla být pravda že by ho měla až tak moc ráda...
  Další, velice známý a pro Šípa bolestivý hlas. Lišil se od těch dvou předchozích. Byl jakoby vyší, a přesto patřil vlkovy a né vlčici. Trn.
  Tohle bylo jeho první schromáždění a přesto, radost nebo vzrušení, které byli slyšet z hlasů jeho sourozenců byli pocity, které by v jeho hlase Šíp marně hledal...
  To jim na něm opravdu tolik záleželo? Posmutněle sklonil hlavu až ho stépla trávy začali dráždit na čumáku. A on je zklamal...
  Opustil...
  Cítil se hrozně. Oni mu věřili a on je zklamal... Byl strašný přítel. Ne, on žádný přítel nebyl. Byl podvodník. Pouze se přetvařoval... Copak by pravý přítel opustil přátele v nouzy? Ne. Neopustil. Ale on ano...
  Najednou prudce pozvedl hlavu. Oči se mu rozšířili hrůzou. Všichni vlci náhle přestali výt a jen poslouchali to osamocené vytí ke kterému se postupně přidávali další.
  Šípovy ztuhla krev v žilách. Nemohl se hnout. Tohle, byl povel k útoku...

<◇>

  Všechny smečky, čítející dohromahy přes sto jedinců, přerušilo osamocené vytí. Začali se zmateně rozhližet. Někteří po jiných členech schromáždění a někteří za tím záhadným zvukem.
  Tři vlci si na chvíli s radostí pomysleli, že se jedná o jejich přítele ale brzy jim došlo že to nemohl být on.
  K prvnímu hlasu se přidali další. Ve všech hrklo. Útok. Ale kdo by si dovolil rušit je při této posvátné noci?
  Z keřů všude okolo začali vystupovat vlci. Vrčeli a cenili své bílé zuby. Všichni, přítel či spojenec, cizí či člen rodiny, se k sobě přitiskli. Bojovat sice mnoho z nich umělo ale válka tu nebyla tolik let a navíc.
  Protivníků bylo tolik...
  Hvězda na ně vyděšeně hleděla, ostatně, jako všichni. Podle spousty jizev poznala, že tihle si už něco prožili... Vrčeli na ně s nepříčetnými pohledy. Hvězda se jich polekala snad víc, než jejich ostrých zubů.
  Takovýhle pohled jednou nebo dvakrát viděla u Šípa. Mohl být Šíp původně z této smečky? Proto se tak náhle vypařil? A co když byl s nimi? Podvedl je snad a teď byl někde mezi nimi..?
  Zlomeně sklonila hlavu. Začala vidět více podobností mezi jejím přítelem a těmito vlky. Přítelem, mohla ho tak vůbec ještě nazívat?
  Všichni byli vyhublí až jim byla vidět žebra. Stejně jako Šíp, když ho tehdy našla na cestě. Stejně jak on i všichni vlci kteří proti ní náhle stáli byli samý sval. Byla to dost zvláštní kombinace a Hvězda ani nevěděla že to jde...
  Z přemýšlení jí vytrhlo až poplašené vytí. První vlci se vrhli vpřed. Vlci ze smeček se jen tak tak stihli připravit k boji.
  Ale dřív než i ten nejrychlejší zjizvený vlk stihl doběhnout k smečce neorganizovaných a šokem ochromených vlků ho k zemi něco ztrhlo.
  Ostatní vlci se zastavili a s šekem sledovali jak se ze země pomalu zvedá černá silueta. Hrbil se nad nehybným tělem šedého zjizveného vlka a na všechny zlověstně vrčel. Celé jeho tělo bylo černé a srst naježená.
  Třpit tří sester ho na kratičký okamžit ozářil než měsíce zmizeli za temnými boužkovými mraky. Záře měsíců odrážející se od černé zježené srsti odhalilo i mnoho jizev které vlk dlouho skrýval.
  Vlci z Lesních, Jeskyních a jeden z Říčních vytřeštili oči na vlka stojícím před nimi.
  Šíp. I oni viděli tu podobnost. Hvězda nevěděla co dělat. Na jednu stranu byla šťastná že ho vidí a ještě k tomu na Jejich straně a na tu druhou...
  Na druhou stranu se bála. Bála se vlka který bez jediného mrknutí oka dokázal zabít jiného vlka.
  To bylo přísně zakázáno, zvlášť na tomto posvátném místě. Všichni vlci na něj zírali. Tři sestry raději schovali své zraky za mraky.
  A přesto. Hvězda ho nemohla soudit. Chránil je. Neprovedl prece nic zlého když se jim jen snažil pomoct. Bez krve prolití se to dnes stejnak neopejde...

  Šíp zlověstně vrčel na všechny, kteří se odvážili překročit určitou vzdálenost.
  Oni vědí, kdo jsem. Uvědomoval si Šíp s bolestivou jistotou. A mají ze mě strach...
  Mezi útočícími vlky se do popředí vetřel jeden, kterého Šíp až moc dobře znal.
  ,,Ty?!" Zavyl vlk nenávistně. Šíp se ani nehnul, pouze ho dál propaloval zuřivým pohledem. ,,Měls už dávno zdechnout!" Došel skora až před něj.
  ,,Zradce!" Vmetl mu do obličeje. ,,Nevážíš si toho, co všechno jsme pro tebe udělali! Co jsme z tebe udělali!" Vlk se odvážil o dalších pár kroků blíž.
  ,,Jak se vůbec opovažuješ nám lézt..." Jeho proslov byl zakončený ducivým chrčením. Všichni vlci, nehledě na stranu, zalapali po dechu a raději o pár kroků ustoupyli.
  Šíp už těch jeho keců měl tak akorát dost. Jediným výpadem mu cvaknul ostrými zuby po krku. Vlk si ani pořádně neuvědomil co se stalo a s roztrhlím hrdlem se skácel k zemi. Šípa potřísnila vystříknutá krev.
  ,,Tohle jste ze mě udělali..." zašeptal Šíp téměř bezhlasně a bez jakýchkoliv emocí. ,,Vraha."