Vlčí souhvězdí

20.kapitola

(Omlouvám se pokud vám o víkendu přišlo upozornění. Připravovala jsem si kapitolu a klikla jsem jinam.)

  Šíp stál uprostřed nevelké kruhové místnosti a obezřetně se okolo sebe rozhlížel. Nelíbilo se mu tady, ani trošku. Vlk jako on nepatří pod zem, nýbrž do lesů nad ní! Tato temná jeskyňka se mu nelíbila...
  Nemohl však odsud utéct. Bylo to tu jako bludiště. Vůbec nechápal jak se v tom spletenci chodeb a místností mohou vyznat.
  ,,Co vůbec donutí vlky zalést pod zem jako králíky?" Zavrčel si pro sebe ale neuvědomil si, že ozvěna, kterou celý tento komplex vytváří, jeho slova znásobý tak, že je uslyší jak Vlna, tak ta stará prašivá a podle Šípa i pomatená vlčice. Ta se pro sebe jen zasmála a po chvíli, co dozněla ozvěna jejího smýchu, odpověděla.
  ,,Zajímavá otázka, na tu už nikdo z nás nezná odpověď. Teď mám zase otázku já." Otočila se na něj až stála jen kus před ním. Skoro se až dotýkali čumáky. Šíp by nejraději couvl ale odmítal projevit slabost před takovou vlčicí.
  ,,Co donutí malé vlče opustit smečku a žít život samotáře?" Šíp naštvaně přivřel oči a pysk na jedné straně jeho čumáku se lehce nadzvedl přičemž odhalil ostré špičáky pod ním.
  ,,Do toho," zavrčel na ní a přitom kladl důraz na každé slovo. ,,Ti nic není." Neřekl to nikomu, tak proč by měl takovéhle pomatené vlčici? Vždyť musela být očiviďně šílená!
  Vlna je z rohu místnosti pozorně pozorovala. Snažila si zapamatovat každé Šípovo slovo, jak ho pronesl a i pohled který u toho měl. Přeci jen, do úplňku bylo spousty času a ona, aby se nezbláznila obavami o svou smečku, se rozhodla, že to z Šípa dostane. A zřejmě nebyla jediná, kdo to chtěl vědět.
  ,,Já ti slušně odpověděla, zachránila jsem ti ten tvůj chlupatý černý zadek, takže nevidím důvod, proč by ses ke mě měl chovat tak nepřátelsky." Šíp na ní pouze chladně pohlédl.
  ,,Jsem tu, protože ti musím pomoct." Začal znechuceně. ,,Takže čekám na nějaké tvé roz..." Zarazil se. Bylo to sice lehké zaváhání a malinká stráta kontroli nad svým chladným pohledem ale stačila to, aby obě vlčice věděli, že právě on sám, i když zřejmě nechtěně, jim poskytl první vodítko.
  ,,Tvé pokyny." Dokončil a vydal se jednou chodbou pryč. Jakmile byl z doslechu, stará vlčice se podívala na Vlnu.
  ,,Tak šup, máš my přeci pomoct a né se tu válet!" Udala rozkaz a vydala se za ním. Pro sebe se však usmála a už tišeji ale tak, aby to Vlna slyšela, řekla. ,,Musíš my pomoct odhalit minulost toho samotáře!"
  Vlna nastražila překvapeně uši a vyskočila na nohy. Slyšela dobře? Třeba to tu nebude nakonec tak strašné!

<◇>

  Šíp šel pomalu temnou mokrou chodbou. Reflexivně se otřásl aby ze svého kožichu dostal všechnu tu vodu ale bylo to marné. Tendle tunel byl až moc vkhký.
  Za sebou slyšel čvachtavé kroky Vlny a Žuly. Jak se dozvěděl, léčitelkou Jeskyních. Jak to zjistil? Právě teď šly pro nějaké byliny na zraněný čumák Oblázka, toho učedníka co Šíp zranil.
  Šíp si byl vědom že pohledy obou vlčic směřovaly na jeho záda. Dost ho to štvalo a proto podrážděně zavrčel.
  ,,Co tu vlastně hledáma?" Ani tehdy u Břízy, ani teď Šíp nedokázal poznat byliny, které by měl hledat. Tady mu to ještě ztěžovala téměř nulová vyditelnost.
  ,,To tě nemusí zajímat, my zbýráme byliny. Ty tu jsi pouze kvůli ochraně." Šíp překvapeně nastražil uči a okamžitě zavětřil.
  ,,Ochraně?" Zeptal se ale dřív než stihla Žula odpovědět, z tunelu někde před nimi se ozvalo našrvané pískání.
  ,,No, máš možnost se vyřádit, Bojovníku." Pronesla škádlivě Žula a sklonila se pro jednu zvláštní tmavou rostlinu. Její lístky byli po stranách lehce okousané. ,,Nejsme samy, kteří vědí, co tato rostlina dokáže."
  Dřív než se Šíp stihl zeptat na to, proti komu to vlastně stojí, se mu do nohy něco bolestivě zarylo. Překvapeně vyštěkl nájlou a nečekanou bolestí a nohou rychle trhl.
  Nechápavě se podíval tím směrem, kterým viděl odletět to, co se mu zahrizlo do tlapky. Ze země se právě zvedala ohavná obrovská krysa, která byla snad ještě vypelichanější než Žula. A za ní se jen leskly tisíce dalších žlutých párů malích oček.
  Šíp ztuhl. Bylo jich tolik... Věděl jak porazit jednoho, dva nebo možná i tři vlky ale co s miliardou krys?!

<◇>

  Šíp naštvaně ležel na studené zemi o kterou si chladil svá zranění. Nebylo to nic moc velkého, ale zato jich bylo opousty.
  Malé, jak jehličky ostré zoubky krys se mu zabodali snad všude, kde mohly. Navíc mu ještě připadalo, že když sebou práskl o zeď aby mezi jeho tělem a tvrdým kamenem přimáčkl obzvlášť otravné prcky, že se mu podažilo jim ty zuby vylámat. Jako by je měl pořád v kůži, bylo to dost nepříjemné...
  ,,Šípe?" Ozval se tichý dívčí hlas a Šíp naštvaně vzhlédl. Nad ním stála Vlna s trochu ustaraným pohledem. ,,Jsi v pořádku?" Opravdu se o něj bála. Ty krysy nemohly být zdravé, co když se od nic nakazí? Ty krysy se na něj chvílema navalily že pod nimy Šíp nebyl skoro ani vidět.
  ,,Proč bych neměl být?" Zavrčel a těžkopádně se zvedl. Každičký sval ho pálil ale odmítal před ní ukázat slabost. Před kýmkoliv.
  ,,Já jen že..." Vlna trochu zacouvala. Šíp se narovnal, každý sval v jeho těle se napnul a bolestivě zaprotestoval. On si toho však nevšímal. Uši připlácl k hlavě, přimhouřil oči a natáhl krk do výšky.
  Lehce sevou však škubl když se natáhl jeden obzvlášť bolestivý sval. Vlna si toho však stěží všimla. Nakednou se nad ní tyčil na první pohled strašidelný vlk. Upíral na ní svůj dvoubarevný chladný pohled.
  Jeho oči byly právě to, co jí na něm nejvíce děsilo. Nebo spíše to rudé. Jak to vůbec mohlo být možné? Nikdy neviděla vlka s rudýma očima. I když...
  Už to vyděla u některých zvířat, ale ty byla všechny bílá a to Šíp rozhodně nebyl.
  Šíp na ní zavrčel až sebou trhla. ,,Příště si tam jděte sami!" A s lehkým kulháním odešel pryč.
  Vlna tam zůstala jen zmateně stát ale její odhodlání odhalit jeho minulost nezmizela, ba právě naopak. Byla ještě mnohem silnější!