Vlčí souhvězdí

17.kapitola

  Vlna překvapeně sledovala Šípa jak k zemi přední tlapou tiskne čumák svého protivníka.
  Vrčel. Byl to až hrůzunahánějící zvuk. Vlně jen při tom zvuku projel celím tělem chlad.
  Nemohla tomu uvěřit. Neměl proti němu žádnou šanci! Šíp mu jí prostě nedal...
  Šíp mezitím přemýšlel co by s ním měl udělat. Zabít ho by mu nedělalo problém ale... Ne, nebyl zas takovou stvůrou aby někomu vzal život, znovu už né...
  Ale pustit ho také nemohl. Pokud by na ně hned znovu nezautočil jistě by si sehnal posily. Šíp byl v koncích. Co měl dělat? Z této situace nebylo cesty...
  ,,Co tu chcete!" Zavrčel, tlumen hlínou u čumáku, ten vlk. Šíp se donutil vypadat zcela chladně. Tohle chování se mu hnusilo ale nevěděl jak jinak se má chovat. Rozhodl se proto ho zastrašit a ten jeho tón hlasu z něho klidně vykousat.
  ,,Myslím že nejsi v pozici na to takto mluvit." Zavrčel zcela chladně. Tohle byla jedna z věcí, které ho jeho krutý život naučil. Nikdy nedat najevo své pravé city.
  Šíp si přitom koutkem oka všiml, že i jeho doprovod sebou překvapeně trhl. Hnědý vlk se však tolik nebál.
  ,,Tohle je naše území! Odejděte!" Zavrčel. Šíp jeho vrčení měl plné zuby a proto přenesl trochu své váha na přední tlapy a tím mu zatlačil na čumák a hruď až vlk začal kašlat a sýpat.
  ,,To jsme měli v plánu." Pravil Šíp pomalu. Ani se nemusel snažit působit děsivě, šlo mu to samo! ,,Nebylo od tebe moc zdvořilé na nás takto zaútočit že?" Zavrčel s vychytralím úsměvem. Musel teď připadat Vlně jako blázen, ale kupodivu mu to moc nevadilo. Opět cítil ten chlad uvnitř sebe sama. Jako by měl v hrudi pevnou vodu... Nic ho netrápilo, ničeho se nebál. Pouze hluboko uvnitř se bál činů, které může v tomto stavu udělat.
  Vlna také brzy začala být nervózní. Co to dělal? To nemohl myslet vážně! Chtěla ho už předtím zastavit ale netroufla si. Tenhle vlk byl divný. Skoro jako by byl...
  ...Šílený.
  ,,To vy tu nemáte co dělat!" Zavrčel v odpověď vlk a zavrtěl sebou v marné snaze se osbobodit. To se mu však nepodařilo. To jediné, čím tím docílil bylo to že Šíp svůj tlak na jeho hruď jen zesílil.
  Zašínal se dusit. Uvědomoval si že si s ním tenhle vlk teď mohl dělat co chtěl. Stačilo jedno kousnutí, a jeho život by skončil.
  I přes to se však vlk odmítal vzdát. Plně důvěřoval své smečce že ho ochrání. Nedovolili by přeci nějakému prašivci aby mu ublížil! Byl součástí smečky a právě v ní byla jeho síla.
  Začali se mu dělat z nedostatku vzduchu mžitky před očima. Pomalu se přestával hýbat. Pak však jakoby vzdáleně uslyšel hlas jedné vlčice. Nebyl však schopný ho rozpoznat a někam zasadit.
  ,,Šípe! Vždyť se dusí!" Shromáždila v době dost odhady Vlna. ,,Pusť ho!" Bylo to dost zoufalé, ale přesto to Šípa vrátilo trochu zpět. Na chvíli jeho chlad polevil a stáhl se zpět tak, odkud přišel. Ale na jak dlouho..?
  Šíp trochu uvolnil tlak na šumák ale o hruď se stále silně opíral. Nesměl ho nechat utéct.
  Stačilo to však na to aby se do vlkových plyc opět dostal drahocenný vzduch. Jakmile byl vlk opět schopný vnímat, prudce škubl hlavou.
  Šíp takový náhlí pohyb nečekal a tak se vlkovi podařilo vyškubnout čumák z pod Šípovy tlapy.
  Vlk nemeškal ani chvilku a okamžitě po Šípově tlapě chňapl čelistma. Minul však a než se o to mohl pokusit podruhé, Šíp dal svou tlapu z jeho dosahu.
  Šípa to dost popudilo. Chlad se vrátil ještě s větší silou. Jak si vůbec dovoloval v takové chvíli takto jednat?! Mohl ho zabít a dál mu milost a jak se mu odvděčil? Chtěl mu ukousnout nohu!
  Sklonil se nad toho vlka a zlověstně mu zavrčel do obličeje.
  Vlk si hned uvědomil jakou chybu udělal, obzvláště když se mu těsně před očima objevili ostré bílé tesáky toho černého vlka.
  Nestihl však skoro nic a do čumáku se mu zahryzly Šípovy čelisti.
  Hnědý vlk překvapeně a bolestivě zakňučel a Šíp naštvaně zavrčel.
  Tak dlouho v sobě ten vztek potlačoval. A teď? Teď ho ze sebe mohl konečně dostat!
  Zesílil svůj stisk až v tlamě ucítil kovovou pachuť krve. Připomnělo mu to doby kdy byl nucen ještě jako nezkušené štěně bojovat se staršími a silnějšími protivníky. Žalostně zavrčel a ještě zesílil tlak až mu v tlamě vlkůk čumák zapraskal.
  Tolik bolest. Tolik ponížení. Tolik posměchu! Jako vlče byl čistý, nevinný. A teď? Hnusil se sám sobě. Až teď si začal uvědomovat co dělá ale...
  Ale nemohl s tím nic dělat. Jeho vztek ho celého ovládl a i když si on uvedomovla svou chybu a chtěl přestat, nemohl. Pomalu se mu zatmívalo před očima, už vůbec nevěděl co dělá.
  Vlk znovu zakňučel. Tentokrát to byl však bublavý zvuk plný bolesti.
  Šíp by byl jistě schopný tomu nebohému vlkovi i vyrvat čumák kdyby ho někdo nezastavil.
  Do jeho boku prudce narazil popelavý vlk a srazil do k zemi. Šíp se pochopitelně začal okamžitě bránit a kdyby prvnímu vlkovi nepřispěchali na pomoct další dva, bílošedý a tmavé šedý, jistě by ho popelavý vlk na zemi neudržel.
  I k Vlně přiběhli dva vlci ale nebylo potřeba ji zpacifikovat. Nemohla se hnout a jen sledovala toho hnědě pruhovaného vlka který měl hlavu položenou ve své vlastní krvy a šokem třeštil oči.
  Smečka mu přišla na pomoc, pomyslela si Vlna. Ale přišla možná pozdě...
  Vlna se podívala k místu kde tři vlci pevně drželi k zemi Šípa. Nepříčetně vrčel ale jinak se nemohl ani hnout.
  Byl by schopný i jí takto ublížit? Ptala se sama sebe...