Vlčí souhvězdí

14.kapitola

  Dva vlci se vzájemně pečlivě studovali pohledem.
  Šíp obezřetným, plný pochyb a lehké agrese kterou v sobě jen ztěží držel na uzdě. Moc dobře si uvědomoval jak byl čím dál tím víc agresivní a netrpělivý. To ho děsilo. Neuměl se ovládat... Už to prostě nezvládal...
  A Vlna nervózním, plných obav ale také trpělivosti která jí nikdy nechyběla. Čekala až jí na její jednoduchou otázku odpový.
  Šíp se náhle narovnal až sebou Vlna poplašeně trhla, bez varování se otočil a vydal se pryč.
  To Vlnu trochu naštvalo. Co mu udělala tak hrozného že s ní odmítá mluvit? To si myslí že je jako špatná nebo co?!
  Všichni Lesní jsou stejní, pomyslela si naštvaně. Arogantní blbci...
  ,,Hej!" Zvolala naštvaně a pár ladnými kroky ho dohnala. ,,To neumíš odpovídat na otázky?!"
  Byla odhodlaná s ním mluvit tak aby z ní měl respekt ale když se na ní ten černý vlk otočil...
  Dostala strach... Jeho pohled byl tak chladný. Vlk zavrtěl hlavou a pak téměř nesrozumitelně zavrčel: ,,Jsem Šíp."
  Vlna to pochopitelně díky svému dobrému vlčímu sluchu uslyšela a překvapeně nastražila uši kdyby se ten prapodivný černý vlk z jehož chování jí běhá mráz kožichem chystal říct ještě něco. Šíp však mlčel. Místo toho se otočil a vydal se pryč.
  Vlně se za ním moc nechtělo, ale cítila že se právě nachází mimo území jak Říčních tak Lesních a rozhodně nechtěla zůstávat na neznámém, možná i nepřátelském území sama.
  Doběhla tedy Šípa který s našpicovanýma ušima a nosem téměř u zemi pomalu šel podél řeky. Dlouho šly mlčky. Oba přemýšleli, každý však nad něčím zcela jiným.
  ,,Ééé... Šípe?" Zeptala se po dlouhé chvíli Vlna. Už jí to tichu připadalo trapné. Černý vlk vedle ní švihl uchem aby dal najevo že jí poslouchá, jinak však dál sledoval obezřetně okolí. Vůbec se mu to tu nelíbilo.
  ,,Nevíš kde jsme?" Zeptala se. Zrochu se jí při tom klepal hlas. Nikdy neopustila své území... Tedy když nepočítala občasnou návštěvu opuštěné části lesa u Lesních...
  Šíp se zastavil a podíval se na ní přes rameno pohledem 'Jako vážně?'
  ,,V lesní smečce nejsem ani měsíc, jak bych to měl vědět?" Až když tu větu vypustil s pusy, uvědomil si že o tom tahle vlčice neví...
  Vlna zůstala překvapeně stát. Tak proto ho nikdy předtím neviděla! Pomyslela si. Jak by ho taky měla znát když ještě nemohl být na žádném shromáždění?
  Prvotní strach z mluvením s ním předčila zvědavost za nurtkání zjistit odkud se tu ten divný vlk vzal.
  ,,A odkud si přišel? A proč jsi od tamtud odešel? Vyhnali tě? Nebo jsi odešel dobrovolně?" Déšť otázek jako by se stal nekonečný. Jakmile vyslovili první slova, zbytek šel zcela sám.
  Šíp mohl jen mlčky čekat až té vlčici dojde dech a konečně sklapne. Když se tak konečně stalo, a že to trvalo opravdu dlouho, otočil se na ní a pohlédl jí vážně do očí.
  Byl větší než ona a jak se na ní z vrchu díval, Vlna se ještě přikrčila a automaticky stáhla ocas mezi zadní nohy.
  ,,Mohla bys chvíli držet tlamu zavřenou?" Zavrčel Šíp podrážděně. Zprvu si myslel že se takto nezodpovědně chovají pouze vlci z Lesní smečky ale zřejmě byli takto lehkomyslní všichni.
  Vlna pod jeho chladným pohledem zakňučela a na sucho polkla.
  ,,Sotva se známe, nemám jebemenší zájem ti tu zdělovat svou minulost a jestli sis toho nevšimla, nevíme kde jsme a tím svým kecáním na nás akorát upozorníš." Nezvýšil hlas. Ne, zůstal ledově klidný. A to právě Vlnu děsilo nejvíc.
  Vlna od té doby nic neřekla. Bála se promluvit. Nečekala že po ní takto vyjede. Ano, z části měl pravdu, byly na neznámém území a mluvením by na sebe mohli přilákat nechtěnou pozornost ale mohl jí to říct normálně. Vždyť se jen snažila s ním navázat kontakt!
  Šíp dál pochodovala proti proudu řeky. Slyšel opatrné kroky šedé vlčice za ním. Bylo mu na nic. Vůbec se neovládal. Proč na ní byl takto zlí? Nechtěl to... Nechtěl být takový.
  Kdysi měl trpělivosti dost. Kdysi by nic takového neudělal. Připadal si jako by se uvnitř něj probouzelo nějaké monstrum a pomalu ho začínalo měnit a ovládat.
  A to monstrum bylo vztek a agrese...
  Černý vlk se náhle prudce zastavil, zvedl hlavu a našpicoval uši. Nezaslechl něco? Byli to kroky?
  Vlna za ním zastavila jen tak tak aby do něj nevrazila. Taktéž se zaposlouchala ale nic neslyšela. Nechápavě se podívala na vlka před ní ale ani on už nebyl schopný znovu zachytit ten zvuk. Možná to bylo jen nějaké zvíře, nebo šumění větru. Nebo se to Šípovy prostě jen z toho samého napětí zdálo.
  Oba vlci se pomalu vydali dál ale to nevěděli že se citlivý sluch dobře vycvičeného stínového lovce nemílil.
  V keři opodál byl k zemi připláclý malí tmavě šedý vlk. Bylo to sotva odrostlé štěně ale už podle velké jizvy přes rameno bylo poznat že i za tak krátký život si toho neprožil málo.
  Překvapeně sledoval dvoučlenou skupinku. Zrak však nemohl spustit z toho černého vlka. Poznal ho. Věděl kdo to je. Ale vždyť měl být mrtvý...
  Úplně ztuhl když černý vlk na chvíli zastavil ale potom se zase vydal pryč. Mladý vlk si oddechl. Za tak krátkou dobu se jeho smysly o dost zhoršily.
  Velitel měl pravdu, pomyslel si malý vlk zatím co pelášel podat hlášení. Všichni tihle vlci byli slabý. Kdyby ho před jim podobným nezachránili, kdo ví jak by dopadl...