Vlčí souhvězdí

29.kapitola

  Hvězda se toulala po kopcích které kdysy patřili skalním. Teď byli všichni vlci v lese a tak zde na nikoho narazit nemohla.
  Pohledem zabloudila dolů, do údolí. K lesům, který byli odjakživa jejím domovem. Smutně sklopila uši. Teď byla vyhnanec. A proč vlastně? Protože nechtěla válku?
  Naštvaně zavrčela. Brzy v lesích vylový veškerou kořist a co pak? Potáhnou do boje klidně hladový...
  Vrčení jí uvízlo v krku a Hvězda smutně sklopila uši. Zemřou. Všichni tam zemřou! Její rodina, její přátelé... Vlci, kteří jí vždycky chránili a které zase na oplátku chránila ona. To byl pravý význam smečky.
  A teď jí vyhnali...

<◇>

  Netrvalo dlouho, a Fénix rozhodl že víc připraveni už být nemůžou. Celá obrovytá smečka se vydala na válečný pochod.
  Z vrcholků kopců je smutně pozorovala jedna vlčice.
  ,,Blázni..." Zamumlala si pro sebe. ,,Jdete na smrt!" Zavyla ale vítr byl moc silný a ona moc daleko. K vlčí smečce nedolehla ani ozvěna jejího hlasu.
  Vlčice si smutně povzdechla a chtěla se vydat dolů do nížiny se napít když v tom za sebou uslyšela zakrákání havrana...
  Urychleně se otočila a s našpicovanýma ušima poslouchala. Černý pták se vznesl ze skalní římsy kus nad ní a znovu naštvaně zakrákal. Hvězda ho celou jeho cestu doprovázela pohledem dokud jí nezmizel jako malá černá tečka z dohledu.
  Unovu si povzdechla. Havran...
  Smutně svěsila hlavu. To bylo špatné znamení...
  Pomalu se vydala z kopce dolů když se jí mezi tlapkami prokutálelo pár kamínků. Ty ale neschodila ona... Uvědomila si a znovu se otočila.
  Nad ní se tyčila velká černobílá vlčice. Hvězda překvapeně stáhla uši. Přes zář Světlonoše té vlčici neviděla do tváře...
  ,,Břízo..?" Zkusila si typnout. Vlčice jí na to odpověděla pouhým výhružným zavrčením.
  To nebyla Bříza... Uvědomila si Hvězda a začala couvat. Tahle vlčice byla větší a už od pohledu mnohem silnější než léčitelka její bývalé smečky.
  Černobílá vlčice opět hluboce zavrčela ale vypadalo to, že váhá zda má na druhou vlčici zaútočit. Toho si Hvězda okamžitě všimla a sklopila rychle hlavu na důkaz, že nechce dělat potíže.
  Vedle Černobílé se vynořil další vlk, tentokrát temně šedý. Hvězda udělala pár váhavých kroků vzad. Ale on se netvářil nepřátelsky...
  Lehce strčil vlčici vedle něj čumákem do ramene aby jí trochu uklidnil. Potom se zahleděl na vlčici pod sebou.
  ,,Ty jsi Hvězda že?" Zeptal se. Dostal dost dobrý popis této vlčice a navíc náprsenka ve tvaru kříže nebyla tak běžnou věcí.
  Hvězda pomalu pokývala hlavou. Trochu se bála. Kdo jsou a jak to že znají její jméno?
  ,,Musíme si promluvit." Zavrčela druhá vlčice trochu nepřátelsky. V jejím hlase byla jasně slyšet autorita. Bylo zřejmé, kde je v této dvoučlené skupince vůdcem...

<◇>

  Druhá smečka se velmi brzy dozvěděla, že na ně jdou. Nebáli se však. Právě naopak. Vůdce je hrdě všechny vedl ho boje. Byl si vědom svých výhod.
  Jeho smečka byla silnější, jeho vlci byli odjakživa vychováváni k boji a k zabíjení. Byli organizovaní a zuřivý.
  V samém čele šla jejich největší zbraň. I přes zjizvené tlapky šel bez jediného zavádání. Jeho dvoubarevné oči bažili po krvy. Všichni šli okolo něj v uctivé vzdálenosti. U něj nikdo nevěděl, co e mu právě honí hlavou...
  Bylo to vůbec poprvé, co vyrazila celá smečka. Pokud se Fénixiva smečka jevila velká, tato byla gigantická. Náhodný pozorovatelé, kteří se staženými ocasy pozorovali obrovskou smečku si občas mysleli, že nastal konec světa...
  Vůdcova smečka se zastavila až u vysoké skáli, z které vedl prudký sráz na vyprahlé veliké prostranctví. Tato popraskaná zem měla být brzy pokropena mořem vlčí krve.
  Bylo to strategicky umístěné místo. Alfa se postavyk na samý okraj skáli a jeho smečka sestoupila dolů. Jen pár z vybrané skupyny zůstali nahoře.
  ,,Jrásné místo pane." Ohodnotil Vůdcův vkus jeden z jeho nejvěrnějších. ,,Kdyby se přeci jenom vlkům toho štěněte podařilo dostat až k hoře, což je vysoce nepravdělopodné, budou muset po jednom vystoupit sem za námi..."
  ,,Jako na popravu..." Zavrčel Vůdce aniž by se na vlka jen podíval. Svůj pohled upíral do dáli.
  Tam někdy v dáli byl jeho protivník. Už se nemohl dočkat až mu vlastnímy zuby vyrve hrdlo...
  ,,Přesně tak můj pane... Geniální plán." Přitakal vlk a Vůdce na něj podrážděně zavrčel.
  ,,Jsi vlk Černý drápe. Máš svou hrdost!" Zavrčel naštvaně. Už mu lezlo krkem jak mu pořád podlézal. ,,Nařiď všem, aby štěňecího vůdce nezabíjeli. Chci to udělat sám..."
  ,,Rozkaz..." Zamumlal vlk s hambou sklopenou hlavou a raději se rozběhl vyřídit rozkaz. Ani nemusel slyšet Vůdcova další slova aby věděl, co musí k rozkazu přidat.
  Kdo ho zabije, pocítí Vůdcův hněv...
  Vlk se otřásl a raději zahnul za jeen kámen aby se dostal ke ztezce která vedla dolů. Drápy okamžitě zaryl do země jak se snažil zběsile zastavit...
  Zadní nohy mu podjely a on sjel poslední kousek po zadku. Roztřeseně vzhlédl. Jen jeden miší ocásek před ním stál hrdě vzpřímený černý vlk.
  Menší vlk opatrně vstal a s ocasem mezi nohama a se sklopenou hlavou na důkaz pokory a podřízenosti chtěl silnějšímu vlkovy uhnout z cesty.
  Ten však na nic nečekal a Černý dráp ani nestihl vyděšeně kníknout když se proti němu vrhl chřtán plný ostrých zubů...