Drahokamy štěstí

×5×

Potom, co jsem se tu děsivou novinu dozvěděla, jsem spěchala do MÉHO pokoje, který jsem ale měla už za malou chvíli sdílet s ním.

Naštvaností jsem skočila na postel po které jsem se svezla dolů. Nechtěla jsem sdílet pokoj s nikým, a už vůbec ne s ním. Proč se to muselo stát zrovna mně? A proč zrovna my? Naše 'rodina'? Vždyť ve škole bylo tolik lidí a rodičů kteří se Chrise mohli ujmout...

Najednou někdo vtrhl do pokoje. Jelikož jsem byla otočená stranou ode dveří, neviděla jsem narušitele mého soukromí, ale popravdě jsem ho vidět ani nepotřebovala, bylo mi jasný kdo to je. Matka by nejspíš zaklepala a navíc i pětileté přihlouplé dítě by nejspíš vědělo, že je to právě on, Christian...

"Co chceš." Zabručela jsem, zvedla jsem se ze země a poté si oprášila neviditelnou špínu ze svého zadku. 

"Ale, ale kočička vytahuje drápky." Řekl drze a uchechtnul se. 

"A kohoutek zase hřebínek." Řekla jsem na oplátku s protočením očí a usmála jsem se na něj tím mým nevinným úsměvem, který jak už jsem říkala, jsem natrénovala na naší ředitelce. On se na to jen zamračil a přišel ke mně blíž. Jeho ledově modré oči schované pod typickou puberťáckou maskou si mě projížděli od shora dolů. Vypadalo to jakoby mě skenoval pohledem a všímal si každého titěrného pohybu, který jsem učinila. 

Po chvíli se ke mě přiblížil ještě víc a já už toho měla tak akorát dost. Naštvaně jsem se s ním střetla v očním kontaktu. Z mých očí museli sršet blesky. Po chvíli civění si z očí do očí, jsem se v jeho pohledu začala utápět. Moc jsem sama sebe nechápala. Vždyť jsem jej přeci nenáviděla, tak proč se mi pod jeho pohledem podlamovaly kolena.

Rychle jsem zatřepala hlavou, a tak jsem přerušila nás oční kontakt. Doufala jsem, že právě to je moje výhra. Ale on místo toho, aby se odsunul, přistoupil ještě blíž. Jeho příjemná kořeněná vůně, nějakého drahého parfému, mě příjemně štípala v nose. Po tají jsem si přála, aby se snad přiblížil ještě víc a já se vůně mohla pořádně načichat. 

Bylo to jakoby mi četl myšlenky z mé vlastní hlavy. Po malinké chviličce ke mě znovu přistoupil, takže nás dělil už jen pouhý centimetr. Na krku jsem cítila jeho teplý dech, který mě naprosto vyváděl z míry. Moje srdce bilo jako o závod a cítila jsem jak moje pleť červená. Jak já tu červenou nenáviděla. Měla jsem pocit, že moje srdce muselo být slyšet až někde v Africe a můj dech snad ještě dál.

Měla jsem chuť ho políbit, ale věděla jsem že bych toho hodně a to opravdu hodně litovala. Nesměla jsem, ale moje tělo chtělo. Stálo mě opravdu hodně síly držet se od něj jen pouhý centimetr a nepřitisknout své rty na ty jeho. Jenže on měl nejspíš jiné plány. 

Spojil naše rty tak moc, že by se mezi nás nevlezl ani kousek papíru.Po chvíli jsem mu polibek začala oplácet. Trvalo to však jen chvíli, protože jsem si uvědomila jakou chybu dělám. A tak jsem se od něj bleskově odstrčila. 

On se v reakci na to jen ušklíbl a v tichosti zašeptal:" Stejně se mi jednou podáš, jako všechny ostatní."