Drahokamy štěstí

×7×

"Sakra, kde je můj ručník?!!" Ozvalo se naštvaně z koupelny a já jsem myslela, že vybuchnu smíchem. Do mých tváří se hrnul vzduch, který jsem se snažila zadržovat. Nechtěla jsem, aby hned ze začátku poznal, že jsem to udělala naschvál. 

Když zjistil, že se nic neozývá a že mu neodpovídám, zařval znovu. "Sakra Rachel." To už jsem nevydržela a propukla v nezadržitelný smích. Do mých tváří proudila krev z neustálého smíchu a moje oči skoro slzely. 

Nemohl nic udělat. Moc dobře jsem věděla, že v koupelně není nic, čím by se mohl zakrýt. A tak jsem prostě čekala jen na moment, kdy začne prosit o moji pomoc. Věděla jsem, že ten moment přijde.

Najednou se z koupelny zase ozvalo: "No Rachel, dej mi ten ručník." Chris zněl opravdu naštvane, dokonale jsem si představovala jeho rudý naštvaný obličej a to mě úžasně těšilo. Nad jeho větou jsem se uchechtla a zamířila zrakem na dveře.

"Hmm, ne." Řekla jsem po chvilce ticha a pořád jsem hypnotizovala koupelnové dveře svým pohledem. Byla jsem na sebe pyšná a musela jsem se sama pro sebe usmát. Představa Chrise vylézajícího z koupelny v dámském oblečení byla přinejmenším vtipná. 

" A co kouzelné slůvko?" Dodala jsem nakonec, čímž jsem mu trochu poradila jak na to.  Z koupelny se ozvalo povzdechnutí a potom ponížený hlas. 

"A co když ne..." Řekl a zněl jakoby nedokončil větu. Prostě se mu slova nejspíše zasekly v ústech. Potom zase následovalo ticho. Kdyby se nejednalo o tak úžasnou situaci, teda alespoň pro mě, nejspíš bych prohodila něco ve smyslu 'za koho tu minutu ticha držíme'. Ale to se v tu dobu nehodilo a já jsem si toho byla vědomá. 

Přišla jsem blíže ke dveřím a slyšela tichounké prosím. 

"Cože?" Zeptala jsem se schválně nechápavě, protože jsem ho chtěla donutit, říct to nahlas. 

"Prosím!"  Řekl důrazně a já se konečně rozhodla mu vyhovět. Pootevřela jsem opatrně dveře a na studenou podlahu v koupelně jsem hodila zmuchlaný ručník. To mu prostě dle mého uvážení muselo stačit. Na nic víc neměl jednoduše řečeno nárok. 

On dveře rychle zabouchl a hlasitě si oddechnul. Pak bylo slyšet už jen šustění čistě vypraného nevyžehleného ručníku. 

No a tak jsem si sedla na postel a začala jsem přemýšlet o tom co jsem provedla. Byla jsem na sebe hrdá. Brala jsem to jako odplatu za  za všechny ty věci, které mi na střední škole prováděl. A že jich nebylo málo. 

Najednou vrzly dveře od koupelny a já na ně znovu upřela zrak. Stál v nich Christian omotaný v ručníku. Ale jen na spodní části svého těla... Na břiše se mu rýsovaly vypracované svaly a jeho ruce vypadaly jako protein sám o sobě. Jeho tělo bylo hezké, na tom se nedalo co vytknout a to jsem uměla vytýkat věci opravdu dobře. Teda kromě matematiky, ta mi nikdy nešla. Řekla bych, že jsem si ho prohlížela opravdu dlouhou chvíli, protože mě vyrušil až jeho hlas. 

"Neslintej." Řekl když kolem mě procházel. Nezapomenul se tomu všemu poťouchle ušklíbnout. 

"Ehm..." Řekla jsem trochu ztrapněně a začala jsem se červenat na tvářích. Chris to už ale naštěstí neviděl, protože byl ve své půlce pokoje a převlékal se v jeho šatně, kterou mu matka přidělila. 

Z ničeho nic, někdo zaklepal na dveře. To už Chris ležel v jeho posteli a já jsem si četla svoji oblíbenou knihu. Hned mi bylo jasné, že je to matka a že nás jde zkontrolovat a přesně z toho důvodu jsem neodpovídala. Ale Chris prostě musel pokazit to ticho a promluvil svým hrubým hlasem, kterým pozval mámu dovnitř. 

"Ahoj zlatíčka, už ulehněte do postelí ať jste na ráno vyspinkaní. Musíte do školy." Přikázala nám matka, když vešla do pokoje a začala si nás s Christianem prohlížet jako malé pětileté děti. 

Chris se na mě podíval zvláštním pohledem, který jsem neuměla identifikovat a pak si s ním přeměřil i matku... Ale byla jsem si skoro jistá, že myslel na to, na co já. A to bylo, aby už matka rychle vypadla z našeho pokoje.