Drahokamy štěstí

×28×

Ráno mě probudila neuvěřitelná bolest hlavy, třeštící se po celém mém obličeji až dolů k páteři. Bylo mi špatně. Můj žaludek se neustále stahoval a natahoval a převracel se do různých směrů a stran. Měla jsem pocit, že se za chvíli pozvracím. Opravdu mi k tomu moc daleko nechybělo.

Najednou vrzly dveře od pokoje a já pomalu zvedla zrak, abych věděla kdo narušuje moje drahocenné soukromí.
Byla to poměrně mladá blonďatá paní oblečená do sesterské uniformy, která patřila místní nemocnici, ve které jsem se nacházela.

"Jdu zkontrolovat-" Snažila se mi říct, ale jakmile o mně zavadila pohledem vyděšeně se zarazila. Rychle ke mně přiběhla a zmáčkla tlačítko na zdi, které mělo přivolat doktory.

"Co s-sse dě-j-je?" Zeptala jsem se vyděšeně a snažila jsem se o to, aby můj hlas zněl alespoň trochu normálně a ne jak pípání malého ptáčete. Nešlo mi moc mluvit. Řekla jsem to z těch posledních sil.

"Jsi bledá, vypadáš hrozně a přístroj mi ukazuje že se tvůj stav o mnoho zhoršil." Řekla ustaraně a začala běhat kolem přístrojů, které vybavovali tuto místnost a kontrovaly můj, v tu dobu špatný, zdravotní stav.

"Nebylo ti špatně?" Řekla uspěchaně a já přikývla. Bylo to jakoby se mi stáhlo hrdlo. Nemohla jsem promluvit, nemohla jsem dělat nic se zvuky. Nemohla jsem křičet, ječet ani normálně mluvit. Bála jsem se. Co se to stalo? Doteď jsem mohla promluvit...

Sestřička si mé tichosti všimla a vyděšeně na mně prohlédla. Hned jak spatřila můj pohled, znovu stiskla přivolávací tlačítko. V jejích očích byla vidět bezradnost, která se zvětšovala.

Cítila jsem se opravdu špatně, a nejen zdravotně, ale i pocitem že to včera mohlo být naposledy co jsem viděla Chrise a co on viděl mně. Bylo mi úzko a smutek prostupoval celým mým tělem.

Začínalo se mi stmívat před očima, neuvěřitelně se mi točila hlava, byla jsem unavená a moje oči se sami od sebe zavírali, nešlo je otevřít. Nešlo křičet. Nešlo se hýbat. Nešlo nic. Jediné co jsem viděla byla temnota. Po chvíli jsem už neslyšela ani pípání přístrojů, ani hlas sestřičky který říkal ať nezavírám oči. Sestřičko, kdyby jste jen věděla jak moc jsem se snažila ty oči nezavírat. Ale nešlo to.

Probudil mě nějaký známý hlas s chodby, chtěla jsem se zvednout abych se náhledovým okýnkem podívala kdo s kým mluví, ale nemohla jsem se  pohnout. Mohla jsem jen mrkat a dělat důležité životní funkce, jako je dýchání atd.  Ani mluvit jsem nemohla, ještě stále. Pak jsem si uvědomila čí je jeden z hlasů. Byl to Chrisův hlas a ve mně hrkl pocit štěstí, že alespoň někdo koho miluju je tu semnou. Ale s někým mluvil a s kým to už jsem nepoznala. Zdálo se mi, že daný hlas ani neznám.

Najednou někdo vtrhl do pokoje, nemohla jsem se podívat kdo, ale poznala jsem že je to nějaký muž. Ten někdo došel k mé posteli, takže jsem ho mohla vidět periferně.

Byl to nějaký doktor, ale nebyl oblečený stejně tak jako ostatní doktoři tady. Podle mého přemýšlení nebyl odsud, ale odněkud jinud. No jasně, to bude nejspíš ten doktor co mě má operovat. Řekla jsem si v hlavě a musela jsem si imaginárně zaťukat na čelo, kvůli mé blbosti a kvůli tomu, že mi to nedošlo dřív.

Za chvíli se do pokoje přiřítil i Chris. Jeho krásná vůně se vznesla do vzduchu a já ji vdechla. To jediné mě dokázalo uklidnit z mých obav o mém životě. Který nemusel trvat už moc dlouho.

Můj život byl jako drahokamy. Byl obyčejný a najednou? Najednou se roztříštil na malé třpytivé sklíčka. Většina těch sklíček byla šťastná, ale některá smutná. Ty nejsmutnější.

"Ty jsi Rachel Joensnová že ano?" Promluvil na mě doktor a něco sepisoval do složek, které držel v ruce. Po chvíli poznal, že mu nejspíš neodpovím kvůli mému zdravotnímu stavu a tak svůj pohled obrátil na Chrise, který mě chlácholivě hladil po vlasech.

"Ano je." Odpověděl mu Chris s přikývnutím a doktor kývl a něco si odškrtl na papíru ve složce.

"Dobře takže Rachel. Podstoupíš velmi náročnou operaci, která ti odstraní tvůj nádor na mozku. Je poloviční šance toho, že to přežiješ. Nemusela by jsi to přežít buď kvůli vykrvácení, protože na místě, kde bude operace probíhat, je velmi nebezpečná zóna." Mluvil a já pozorně poslouchala každé slovo, které mu vyšlo z úst. "Nebo kvůli tomu, že se neprobudíš s umělého spánku a zůstaneš v kómatu, nebo se může stát, že operace prostě nebude úspěšná a nádor se stihne rozšířit i jinak než je v mozku." Domluvil svůj dlouhý proslov o operaci, která mě má zanedlouho čekat.

A víte co? Absolutně mě tím neuklidnil. Bála jsem se čím dál tím víc. Mým tělem se šířil nepříjemný pocit, který mi naznačoval že tohle může být naposledy co s někým mluvím a naposledy co vidím tenhle svět, který se zdál být alespoň na pár sekund úžasným.

Chris si mě zarmouceně prohlížel a přikyvoval na každé slovo které doktor řekl.

"Jsi připravena?" Zeptal se doktor, než mu došlo že se nemohu hýbat.

"Je." Odpověděl za mě Chris a začal se ke mně přibližovat. Pomalu se jeho rty otřel o ty mé a pak mě něžně políbil. Polibek jsem mu neopětovala, nemohla jsem se hýbat. Ale kdybych mohla udělala bych to hned. Pak odstoupil od mé postele a pustil mojí ruku kterou do teď pevně tisknul. Rozloučil se semnou sice s lítostivým pohledem, který byl ale i tak plný lásky.

Doktor přešel k mé posteli, něco na ní odepnul a začal mě vézt pryč s pokoje.

Rozrazil dveře od pokoje a jel semnou směrem k operačnímu sálu.
Jeli jsme dlouhou nemocniční chodbou, která by vůbec nebyla špatná na natočení nějakého amerického děsivého hororu, který by pak v kině stál víc než nové rodinné auto.
Přemýšlela jsem nad takovýma blbostma, ale musela jsem se nějak odreagovat. Byla jsem neuvěřitelně nervózní, moje ruce se potili až jsem měla pocit že se snad přilepí k sobě. Celé mé tělo se chvělo strachem a vlasy mi snad stálý hrůzou z toho co se semnou bude na operačním sále dít.

Ležela jsem na lehátku na kterém se tohle všechno mělo provádět. Měla jsem v sobě injekci, která měla zaručit můj umělý spánek po dobu celé operace a já doufala, že opravdu zabere.

"Za chvíli bude spát a my začneme od pravé části mozku a budeme-" Slyšela jsem už jen matně mluvit hlavního doktora, který pro mě byl na pokoji. Moje víčka se automaticky začali zavírat a mojí mysl pohltila černota, která značila, že umělý spánek se již blíží. Pak už jsem nic neviděla ani necítila, byla jsem mimo. Jediné co se mi vybavilo byl Chrisův ustaraný pohled, který měl když jsem odjížděla na sál z pokoje, kde seděl. Najednou zmizel i Chris a už se nic nedělo. Bylo jen ticho a tma...

Takže další kapitolka ❤️ Na další dvě se můžete těšit ✨💛🤗 Bude to takové speciální..m no dozvíte se. Bude to taky takový bonus za to, že jsem teď nevydávala kvůli dovolené 💛

Vaše Vendy ❤️