Drahokamy štěstí

×12×

"Ris?" Zamumla jsem ještě v polospánku a ucítila jsem, jak mě sluneční paprsky polechtaly na nose.

"Anooo?" Zeptala se, zvedla mojí deku, kterou jsem mimochodem byla zakrytá, a pak ji odhodila někde za sebe. Cítila jsem jak moje tělo polil příjemný chládek.

"Ale no taaak." Zabručela jsem a s jedním zvednutým obočím jsem se na ni podívala.
"No co je... Vstáváme." Oznámila mi aktivně a začala se z pyžama převlékat do riflí a nějakého trika.

"A proč zase tak brzo?" Zeptala jsem se ospale a zívla jsem si.
"Brzo? Vždyť je půl dvanácté." Řekla a zasmála se mojí něvědomosti.

"Tolik?" Vykřikla jsem a rychle vyletěla z postele. "Proč jsi mě nevzbudila dřív?" Vyčetla jsem jí a ona se na mě se zvednutými rameny podívala a pak jen odpověděla: "Asi proto, že by to stejně nemělo cenu. Stejně by jsi ležela ještě deset let."

Já se na ní jen ušklíbla. Ale bohužel měla pravdu.

"Tady to voní." Řekli jsme s Claris zároveň, když jsme vyšly z jejího pokoje na chodbu. Obě jsme se u naší společné věty zasmály.

Rychle jsme seběhli schody dolů do kuchyně a uviděli jsme u plotny stát Cola.

"Ty ses naučil vařit jo?" Řekla jsem s úšklebkem a všem hned došlo na co narážím...
"A víš že jo?" Odpověděl mi a úšklebek mi vrátil.

"Dobře takže už vám neshoří zahrada při vaření pampeliškové polívky v papírovém tácku?" Zeptala jsem se s mým typickým výsměšným pohledem a podezíravě jsem si ho prohlédla.

"Ne, neboj se." Odpověděl sarkasticky, ale i přesto mu na rtech hrál upřímný úsměv. "Řekl bych že si ty palačinky, které dělám nezasloužíš." Řekl tentokrát s výsměchem on ke mně.

"No to teda zasloužím, jen jsem nám připomněla staré vzpomínky." Řekla jsem uraženě a složila jsem si ruce na prsou. Chtěla jsem palačinky, sice byly od něho, ale krásně voněly. A to znamenalo, že jsou snad i jedlé a dobré. 
"Dobře teda." Řekl a už nám nesl snídani ke stolu. Byly to palačinky polité javorovým sirupem. Milovala jsem je už do mala, myslím že to věděli snad už všichni. Vždy když jsme totiž šli kamkoliv do restaurace, nebo kavárny dávala jsem si je.

"Máš to úžasné.'' Pochválila Cola Claris. "Kde ses to naučil? A proč jsi nám je vlastně udělal?" Promluvila Ris znovu.

"Naučila mě je tetička." Řekl a dal si sousto palačinek do úst. "A měl jsem ně chuť, proto. A zbylo i na vás." Zahuhlal s plnou pusou a já se nad tím zašklebila.

"Ale prase si pořád stejný, i přesto, že umíš vařit." Řekla Claris a zasmála se. Bylo vidět že jsme nejlepší kamarádky, protože náš názor byl stejný.
"Prasetem se jen tak neodnaučíš." Poznamenala jsem s úšklebkem.

"Tak to mě budeš mít pořád ráda." Řekl egoisticky. "Protože budu stále stejný." Dodal pak ještě.

Kdo řekl že ho mám ráda? Spíš mě štve... Vlastně mě štve stejně jako před šesti lety.
"Kdo řekl že tě mám ráda?" Zašklebila jsem se na něj.

"Noo já." Řekl a vyplázl na mě jazyk.
"Hmm tak to máš smůlu, protože nemám." Řekla jsem a zvedala se od stolu že už raději půjdu.

"Už odcházíš?" Zeptala se mě smutně Ris a udělala vražedný pohled na svého tmavovlasého bratra.
"Asi jo, ať jste chvilku beze mě." Řekla jsem a při posledních slovech jsem se sarkasticky usmála na Cola.

"A co Chris?" Zeptala se Claris s nadzvednutým obočím. Než jsem ji však stihla odpovědět promluvil Cole...
"Kdo je Chris?" Zeptal se a já na něj nechápavě prohlédla. Netuším k čemu mu to bude. Stejně ho nezajímám tak co. Ale asi nemám problém mu to říct.

"Můj postiženej bratr." Řekla jsem znuděně a při slově bratr jsem rukama naznačila uvozovky.
"Aha." Řekl a dál se na nic nevyptával.

Potichu jsem otevřela domovní dveře a snažila jsem se na sebe neupozorňovat. Nechtěla jsem hned potkat toho postiženého idiota...
I když Cole byl možná větší. Už jsem pochopila proč mě před šesti lety tak štval. A to byl o dva roky starší jak já a Ris... A vlastně všichni naši vrstevníci.

Prošla jsem velkou vstupní halou, kde jsem si vyzula boty a pokračovala jsem až ke schodům které vedly do druhého patra naší skoro rodinné vily.

Stálá jsem u svých dveří do pokoje a přemýšlela nad tím jestli tam Chris bude nebo ne. Tak moc se mi tam nechtělo, tedy pokud tam byl.
Pomalu jsem chytla za studenou kliku a otevřela dveře do pokoje.

Chris tu byl, to bylo jasné. Svítila totiž lampička u jeho postele, na samotné posteli seděl Chris a něco si prohlížel.
Pomalu jsem se doplížila ke své posteli a konečně jsem viděla co si prohlíží. Bylo to rodinné album. Zrovna byla vidět fotka na které byl on jeho máma a táta plus nějaká malá holčička. Na té fotce mu mohlo být tak čtrnáct nejvíc.

"Rachel?" Řekl překvapeně když si mě po chvíli všimnul. Okamžitě zavřel album a prohlédl si mě od zhora dolů.
"Neměla jsi spát u Claris?" Zeptal se kapánek vyděšeně.

"Však jsem spala, jestli sis nevšimnul." Řekla jsem a ušklíbla jsem se na něj.
On se uchechtl a já nad tím jen zakroutila hlavou.

"A proč tam nejsi až do večera?" Zeptal se a nervózně přehazoval z ruky do ruky album, které držel.
"Měla bych snad?" Zeptala jsem se nevrle a upravovala jsem si polštáře na posteli, aby pak byly pohodlnější.
"No, ne." Řekl potichu a přeměřil si mě pohledem...

Byl jako vyměněný, myslela jsem že na mě bude naštvaný skrz tu párty, kterou jsem mu zrušila, ale nebyl. Netuším co se mu najednou stalo. Byl vážně divný...

"Hej jsi v pohodě?" Vyhrkla jsem tak rychle, že jsem se málem lekla sama sebe.
"Nooo..." V této odpovědi se zasekl a tak se to snažil okamžitě zamluvit... "Nechceš semnou ven?... Samozřejmě ještě s nějakýma lidma." Otázal se mě a já se na něj tázavě podívala. Tohle bylo vážně hodně divné...

Řekla bych že to řekl jen aby zamluvil tu otázku a přesně z toho důvodu jsem řekla to co jsem řekla...

"Hmmm tak jo." Řekla jsem mu a u toho jsem se uchechtla.
"Ok." Řekl a už vycházel z našeho pokoje...

---
Takže Nová kapitolka snad se vám líbí