Drahokamy štěstí

×29×

POHLED CHRISE

Moje ruce se potili, byl jsem nervózní čím dál tím víc. Moje nervozita se každou minutou zvětšovala a zvětšovala. Bál jsem se o ní. Tak moc jsem se bál. Byla pro mně vším co jsem měl. Nemohl jsem o ní přijít. Stačilo že jsem přišel o rodinu, o mámu, která mě jako jediná chápala.

Nemohla odejít. Ona ne. Nezvládl bych to bez ní... Miluju ji...

Seděl jsem na lavičce, před nemocničním sálem. Nademnou blikala rozbitá zářivka, která mě už opravdu začínala štvát. Svoje ruce jsem měl složené v klíně a nohou jsem neustále pohupoval nahoru a dolů. Moje oči se zavírali únavou, ale věděl jsem že nemohu usnout. Nemohl jsem teď zavřít oči a ulehnout do spánku, protože jsem se bál toho co přijde.

Najednou se vedle mě ozvaly kroky a hned nato jsem viděl bílé Conversky, které patřily jen jedné osobě. Claris.

Pomalu jsem zvedl zrak nahoru na hnědovlasou holku, která nevypadala zrovna nejlépe. Měla bledou pleť a její oči zdobili velké fialové kruhy, které byly jak s nedostatku spánku tak i z breku a smutku. Ale věděl jsem, že nevypadám o moc lépe a tak jsem dál její vzhled neřešil, stejně tak jak ona neřešila zase ten můj.

V tichosti se posadila vedle mě na studenou železnou lavičku a něco začala hledat v kabelce. Po chvíli jsem zjistil, že to byl kapesník, kterým si následně utřela slzy, které ji padaly z očí. Kdybych nebyl kluk a nesnažil se zachovat si svoji čest asi bych brečel jako malá holka. Ale myslím že už jsem si pobrečel dost, teď přišla řada na to být silný a optimistycký, což mi nikdy moc nešlo.

"Bojím se o ni." Vypustila Claris z úst směrem ke mně roztřepaným hlasem. Smutně jsem se na ni podíval a chápal ji protože já sám jsem na tom byl stejně jako ona. 

"Já taky." Přiznal jsem a snažil jsem se zadržovat slzy, které se mi draly do očí. Buď silný. Říkal jsem si stále dokola ve své tvrdohlavé palici. 

"Doufám že-" Řekla s pokřiveným úsměvem plným bolesti, ale já ji skočil do řeči.
"Určitě se probudí a bude to v pořádku." Řekl jsem a snažil jsem se sám sebe přesvědčit v tom, že to co jsem řekl rozhodně bude pravda.

Claris jemně přikývla a zase si utřela uslzené oči papírovým kapesníčkem.

Najednou se rozrazili dveře od sálu a do nemocniční chodby vběhl doktor, který byl spoluoperátor hlavního doktora co operoval Rachel.

Byl plešatý, na nose měl posazené obroučkové brýle a jeho bradu zdobilo jemné strniště, které bylo už velmi šedivé. Vypadal hodně staře, možná že starý byl a nebo tak prostě opravdu jen vypadal.

"Máte nějaké zprávy?" Zeptal jsem se ho s nadějí v očích a on se na mě bez jakékoliv emoce podíval.

"A vy jste kdo?" Řekl trochu s oprovržením a přeměřil si mě přísným pohledem.

"Jsem Christian Wood, přítel Rachel Joensnové, kterou jste právě operoval na sále. Celou operaci jsem zařizoval a platil." Řekl jsem mu a prohlídl jsem si ho vítězoslavným pohledem. A jakože jsem se opravdu vítezoslavně cítil.

"Hm dobře." Řekl se zamračením a něco začal hledat v papírech, které držel v ruce.

"Vaše ehm." Zasekl se protože mu nejspíš nedošlo co že to moje vlastně Rachel je.

"Přítelkyně." Doplnil jsem ho s úšklebkem a Claris sedící na lavičce si ho prohlédla s naštvaným pohledem, kvůli jeho neprofesionálnímu chování, které bylo opravdu otřesné.