Drahokamy štěstí

×26×

Když už jsem skoro spala. Ucítila jsem jak Cole obmotal svoje ruce kolem mého pasu. Vzpomněla jsem si na Chrise, přála jsem si aby to byl on a ne Cole. Ale ztratil mě, tím co mi udělal. Zamrzelo mě to... Tak moc. 

Po tváři mi stekla slza smutku, vyjadřovala všechny moje emoce a tím byl právě smutek a lítost. Nechala jsem jí volný průběh, neutírala jsem ji, ani na to už jsem neměla sílu. Tekla po mé tváři a studia mě na mé horkostí rozpálené líce.

"Jsi v pořádku?" Zeptal se jemně Cole, když jsem vzlykla. Doufala jsem že to neslyšel, ale opak se bohužel stal pravdou.

Já jsem jen záporně zakroutila hlavou. Neměla jsem náladu na slova ani na činy. Chtěla jsem jen ležet a přemýšlet nad věcma, který se staly. 

"Pojď sem." Řekl a otočil si mě jeho směrem. Svojí rukou mi utřel slzu, která mi stekla po tváři. Silně jsem ho objala a začala jsem mu vzlykat do jeho trička. Myslím že ho po chvíli musel mít pěkně promočené od mých slz. On si však mokrosti jeho trička nevšímal a jemně s lítostí mě hladil po vlasech a uklidňoval mě svojí přítomností, kterou mi v posledních hodinách poskytoval.

"Christian je debil a děvkař. Jsou i lepší lidi.'' Uklidňoval mě Cole přesvědčivým hlasem a já jsem se nad tím musela usmát. Měl pravdu, tak moc velkou pravdu až to bolelo.

"Já vím." Vzlykla jsem znovu a pořád jsem ho objímala a držela se ho jako klíště. Bylo mi s ním dobře, ne nejlíp ale dobře. Nikdy jsem ho nemusela, ale teď jsem ho potřebovala. Bylo jedno jestli to byl on, nebo Claris, Ray a další moji přátelé. Hlavní bylo, že jsem nebyla sama.

"To je dobře." Řekl a odsunul se z obětí. Začal si mě jeho modrýma očima prohlížet, mezitím co mě stále rukama držel za ramena. Něco v jeho očích bylo zvláštní. Nebyl to vzhled, nebo něco podobného. Byla to nějaká emoce, nevím jaká neumím v lidech číst, ale vím že tam bylo něco co tam jak jen to říct... Nepatřilo? Ano tak bych to řekla.

"Víš vždy tu budu pro tebe a vždy jsem se snažil být." Řekl mi přesvědčivým hlasem a konejšil mě.

Najednou se mi však nepříjemně začala motat hlava. Přišla jsem si jako opilá. Cola jsem viděla tak třikrát a místnost se mi vlnila do všech možným světových stran a směrů. Bylo mi neuvěřitelně špatně. Hlava mě rozbolela ještě víc, než předtím a do lící a těla se mi navalila obrovská horkost. Pálilo mě tělo, ruce, nohy obličej a všechno ostatní. Přišlo mi, že i moje vlasy vzplály horkem.

"Je mi-." Tohle jsem stihla říct jako poslední. Pak jsem upadla do nepříjemného spánku, ze kterého si nic nepamatuju.

Pomalým a unaveným pohybem jsem otevřela svoje modré oči. Okamžitě jsem se rozhlédla ze strany na stranu a prohlédla jsem si čistě bílou místnost s různými nemocničnímy přístroji.
Ve vzduchu byl cítil nepříjemný pach dezinfekce, který štípal do nosu jako tisíce malých mravenečků.

"Rachel." Ozvala se vedle mě Claris chraplavým a unaveným hlasem. Přesměrovala jsem na ní svůj pohled a pořádně jsem si ji prohlédla.
Z jejího krásného a typického úsměvu se najednou stal smutný výraz. Její obyčejně opálená pleť se stala neuvěřitelně světlou a bledou. Pod jejíma očima byly vidět obrovské červeno fialové pytle, kterým se říkalo kruhy pod očima.

"Už jsi vzhůru!" Zaradovala se a usmála se na mě, načež ji malinko popraskaly její suché rty. Ze začátku vypadala, že tomu, že jsem se probrala snad ani nevěří a dává to za vinu svojí únavě, která byla opravdu znatelná.

"Nejspíš." Odpověděla jsem jí a cítila jsem jak mám velké sucho v hrdle. Nebylo mi zrovna nejlépe.

"Co tu dělám?" Zeptala jsem se ještě jednou a snažila se ignorovat bolest, která se mi v hrdle tvořila pokaždé když jsem řekla nějaké slovo.

"Omdlela si a tak ti Cole zavolal záchranku. A pak tě tu vyšetřili a..." Snažila se znít normálně ale na konci se jí zlomil hlas a v jejích očích se objevili neskrývané slzy.

"A pak co?" Zeptala jsem se nechápavě a doufala jsem že se nestalo to co jsem čekala. Ne ne ne... To ne...

"Pak." Snažila se mluvit mezi vzlyky, ale moc se jí to nedařilo. Po jejích bledých tvářích tekly vodopády slz a její ruka tiskla tu mou.

"Pak zjistili že máš nádor." Dořekla zničeně a mě se udělalo mdlo. Měla jsem pocit, že celý můj svět zčernal. Že všechno co jsem doposud měla z ničeho nic zmizelo někam do hlubin černého oceánu.

"Co- cože?" Zeptala jsem se a snažila jsem se být v klidu.

"Já já.. máš nádor na mozku." Vykoktala ze sebe.

"Jak? Vždyť jsem byla doposud zdravá." Nechápala jsem a snažila jsem si zachovat chladnou hlavu. A pak jsem si to uvědomila. Já měla příznaky...
Ta neustálá bolest hlavy, nepříjemná bolest žaludku a dělání se mi špatně každou chvíli.
Jak jsem to mohla ignorovat? Jak jsem si mohla toho nevšimnout... Možná jsem to vidět nechtěla, nebo jsem to dávala za vinu mé únavě ze školy a ze života.

"Já nevím, ale je to špatné." Řekla mi a zase začala brečet. Najednou někdo vešel do místnosti. Byl to Cole, který si mě prohlížel se smutkem a soucitem ve tváři.

"Jak dlouho tu budu?" Zeptala jsem se Claris a zněla jsem poněkud vyrovnaně, i když jsem ve skutečnosti vůbec nebyla.

"Dávají ti měsíc, ale ještě budou nějaká vyšetření." Řekla Claris mezi vzlyky a já se zlekla. Tak málo času? Tak málo času na život?

"A pak... Umřu?" Zlomil se mi hlas v půlce věty a začala jsem taky brečet. Claris jemně přikývla a já jsem nevěděla co dělat.

Ještě nedávno jsem byla obyčejná středoškolačka, která měla trable s láskou a chodila na každou párty, která se v jejím městě pořádala. A najednou? Najednou jsem byla holka s nádorem na mozku, který podle všeho co mi Claris řekla ani nešel vyléčit? Jak je to možné? To nejde, nemohla jsem umřít. Nemohla...

"Víš musím ti něco říct." Řekl Cole a nervózně si zkousnul ret. Kývl na Claris, ta se s pochopením zvedla a odešla pryč z nemocničního až moc bílého pokoje, ve kterém nejspíš strávím poslední měsíc svého života.

"Já." Řekl a přemýšlel jak správně sformulovat následující slova, která mu vyšla z úst.

"To nebyl Chris, kdo dal na školní instagram ten příspěvek. Byl jsem to já, protože jsem slyšel jak si jednou volala s Claris a-'' Tady jsem ho však musela zastavit.

"Vypadni!" Řekla jsem co nejvíc nahlas to šlo z těch posledních sil co jsem ještě měla.

Pomalu sklopil pohled k zemi, otočil se na patě, otevřel dveře a odešel pryč. Šel jako zbitý pes od svého vlastního páníčka. Po jeho slovech se mi začalo protěžovat. Jak jsem mohla Chrisovi nevěřit? Jak?

Ležela jsem a přemýšlela jsem. Chtěla jsem Chrise, ale neměla jsem komu říct, aby mi ho přivolal. Všichni byli pryč a já byla sama  v nemocničním bílé vymalovaném pokoji vonícím po dezinfekci. Bylo mi zle a nejen z těch všech informací co jsem se dozvěděla, ale i z mého zdravotního stavu, který nebyl zrovna nejlepší.