Drahokamy štěstí

×24×

"Já nemůžu." Zahuhlala jsem směrem ke Claris se slzami v očích a rozběhla jsem se školní chodbou pryč ze třídy, pryč od něj. Claris se rozběhla hned zamnou, sice z nechápavým výrazem, ale to nevadilo. Měla jsem v plánu jí říct všechny moje pocity z toho co se právě stalo. Jenže to nešlo, když jsme byli ve škole v přítomnosti Chrise a lidí kteří se drbami o takovýchto věcech přímo živili.

Přesně jsem věděla kam půjdeme. Ke Claris, bylo to jediné místo kde ho na sto procent nepotkám a kde nebudou studenti, kteří by naší rozprávku využili do školních novin, nebo na instagramovou stránku drbů, na které se už jedna správa ohledně mého malého já objevila.

Jo sice je pravda že budu muset čelit nemocnému Colovi, ale ten mi ani nějak nevadil. Hlavní bylo že nebudu muset být v přítomnosti Chrise.

Kráčeli jsme po jedné z ulic Browdnu, kterou jsem znala skoro na zpamět. Chodila jsem tudy často, hlavně když jsem mířila za Claris, nebo do mojí oblíbené kavárny, která nesla název U Rosali. Měli tam opravdu výborné vanilkové croasanty a neuvěřitelně dobré karamelové frappuccino.

"Jak se to stalo?" Snažila se o nějakou normální konverzaci Claris, čímž mě vyrušila z mého přemýšlení o karamelovém frappuccinu.

"Já vůbec nevím. Ještě včera jsme byli v pohodě. Chovali jsme se jako pár. A všechno, já.... Já netuším." Přiznala jsem svojí nejlepší kamarádce, která nad celou touhle situací nevěřícně kroutila hlavou.

"Já říkala už od začátku, že je to debil." Zhodnotila celou situaci Claris a já se nad jejími slovy musela poťouchle ušklíbnout. Nejspíš vlastně měla pravdu...

"Ještě včera si říkala jak moc roztomilý jsme." Oponovala jsem nad její předchozí větou a svůj obličej jsem zkroutila do zrmoucené grimasy. Vzpomněla jsem si totiž na včerejší den, který se zdál jako jeden z nejúžasnějších. A taky byl nejspíš s Chrisem náš poslední.

"No a co." Řekla Claris a vyplázla na mě jazyk.

"Heeej." Řekla jsem trochu ublíženě a snažila jsem se alespoň trochu usmát. Upřímně, myslím si ale že mi to moc nešlo a že můj úsměv vypadal za prvé falešně, za druhé spíše jako úšklebek, a za třetí byl smutný. Ale zase se nebylo čemu divit. Snažila jsem se však před Claris chovat, že jsem naprosto v pořádku. I když jsme stejně obě věděli že v pořádku opravdu nejsem a že kdybych mohla, tak se tu rozbrečím a sesypu.

"Půjdeme teda ke mně?" Zeptala se mě Ris a já jsem na odpověď přikývla.

"Ale je tam Cole, dnes nešel do školy, protože mu bylo ráno špatně." Řekla trochu se zamračením a u toho sakrasticky prohodila rukama. Jako bych to nevěděla...

"Hmmm dobře." Řekla jsem bez nálady a prohlížela jsem si výlohu módního obchodu, kam jsme s Claris často chodili nakupovat. Byla tam nová kolekce a tak mě napadl skvělý nápad.

"Nepůjdeme si něco koupit?" Zeptala jsem se s konečně lepší náladou a prstem jsem ukázala na obchod s nově zařízenou vytrínou.

"Super nápad." Zavýskala s neskrývaným nadšením v hlase Claris a rozešla se k poměrně velkému módnímu obchodu.

Došli jsme k proskleným dveřím, které když jsme otevřeli, tak vesele zacinkaly, oznamujíc příchod nového zákazníka.

Za pultem stála tmavovlasá celkem hubená prodavačka ve středním věku, která něco radila klukovi, který mohl být tak stejně starý jako my.
Někoho mi hrozně moc připomínal. No jasně byl to Ray.

"Rayi?" Zavolala jsem na kluka který stál u pokladny a něco probíral s prodavačkou. Hend po mém vyslovení jeho jména se s upřímným úsměvem otočil.