Drahokamy štěstí

×15×

Stála jsem přede dveřmi mého a Chrisova pokoje a přemýšlela jsem jestli mám vejít dovnitř.

Přímo předemnou se tyčily bílé dřevěné dveře, které vedly do mého společného pokoje s Chrisem.

Byla jsem na něj naštvaná, už zase.
A taky mě jeho chování trochu zamrzelo. Myslela jsem si, že by snad opravdu mohl být lepším člověkem než se zdál, ale nebyl... Ani trošičku nebyl.

"Rachel?" Ozvalo se z pokoje a já si promnula zpocené ruce. Byla jsem nervózní protože jsem vůbec nevěděla jak se chovat. Prostě jsem netušila co se v tom parku vůbec stalo... Byla jsem tak zmatená, měla jsem ho přeci nenávidět... A ne se s ním objímat jako nejlepší kamarádka.

"No?" Odpověděla jsem a snažila jsem se znít co nejvíc sebevědomě. Upřímně..? Moc mi to však nešlo. Nebo spíš, vůbec mi to nešlo.

Pomalu jsem otevřela dveře a vešla do vyhřátého pokoje, ve kterém ovšem byl cítit klučičí pach.

"Promiň." Řekl a já si jej přeměřila pohledem. Pomalu sklopil svoje oči k zemi a nohama přešlapoval na místě.

Najednou mě všechna nervozita opustila a moje smíšené pocity nahradilo naštvání... Tak nějak jsem si uvědomila jak moc mě naštval. To uvědomění taky způsobilo mojí reakci.
"To už tu jednou bylo." Řekla jsem mu nevěřícně a přešla k oknu, abych mohla vyvětrat ten nepříjemný zápach, který už mi lezl na nervy.

"Myslím to vážně..." Řekl a umlčel se. Nevěřila jsem mu ani slovo. A ani jsem neměla v plánu mu věřit.

"Hmm..." Odmlčela jsem se a přeměřila jsem si ho pohledem, který později nahradil úšklebek. "To jsi předtím říkal také." Dokončila jsem svoje hodnocení a uhnula pohledem.

"Ale teď je to jiný." Řekl a poprosil mě pohledem. Docela jsem mu chtěla ustoupit, ale nemohla jsem... Nechtěla jsem aby to vypadalo že jen tak roztaju a zase ho budu mít ráda a vlastně ho i pomalu milovat. Teda milovat... noo... Vždyť ho vlastně nesnáším. Vždycky jsem ho přece nesnášela. A nesnášet ho je moje poslání. Takže ho budu dál v klidu nesnášet. Rozhodla jsem se v hlavě a pokračovala dál v rozhovoru s panem CHYTRÝM.

"Jsi otravnej." Řekla jsem znuděně a odstoupila jsem od okna, abych se na něj mohla pořádně podívat.

"Vím." Řekl a usmál se na mě. Nevím co jsem to viděla, ale byl to upřímný úsměv. A byl mířený přímo na mě.
Nemohla jsem si pomoci a úsměv jsem mu oplatila.

"Takže jsme v pohodě?" Zeptal se mě a já si povzdechla nad tím jak dotěrný člověk dokáže být. Rozhodně jsem nechtěla abychom jen tak byli v pohodě... A abych mu zase "odpustila" tak rychle jako předtím. Vím totiž jak to minule dopadlo. A navíc nesnáším ho...

"Hmmm... Ne." Řekla jsem a zasmála jsem se tomu. Řekla bych, že to neznělo úplně tak jak jsem chtěla. Místo toho aby to znělo naštvaně to znělo spíš jako ze srandy. 

"Proč?" Zeptal se a já nad ním jen zakroutila hlavou. Rozhodně jsem mu nechtěla odpovídat. Protože kdyby moje odpověď měla být upřímná, odpovím něco ve smyslu - Protože ti nechci jen tak ustoupit - A to jsem vážně, ale opravdu vážně nechtěla.

"Nevím." Řekla jsem a rozhodla jsem se, že si Zajdu do kuchyně pro nějaké dobré jídlo.
Pomalu jsem se rozešla směrem ke kuchyni,  ale zastavily mě dvě silné paže, které se obmotaly kolem mého pasu. Když se mě dotkly mým tělem projelo elektrické vlnění které se nedalo k ničemu přirovnat.

"Prosím." Zašeptal mi hnědovlasý kluk do ucha až se z toho na mém těle objevila husí kůže.

Nevěděla jsem co dělat a tak jsem mlčela. Jen jsem mlčela a zůstala uvězněná v jeho silných pažích. Bylo mi tak fajn, cítila jsem se v bezpečí. Ale nechtěla jsem si to připustit.

Najednou si mě otočil svým směrem. Přesně tak že se mi mohl dívat přímo do očí. Ani jeden z nás nemluvil, jediné co bylo, byl náš oční kontakt, který však Chris brzo přerušil.

Svůj pohled přesměroval na mé rty a já zalapala po dechu. Přesně jsem věděla co chce udělat. A já chtěla aby to udělal, tak moc jsem chtěla, ale nemohla jsem. Nemohla jsem mu to přece dovolit. Ne znovu... Nechci aby mě omámil a abych se po něm hned vrhla. Jako každá holka, a navíc je to můj bratr ne?

Než jsem však stihla cokoli udělat, už se ke mně Chris přibližoval. Netrvalo dlouho a spojil naše rty.
Ty jeho chutnaly po mentolové žvýkačce a cigaretách. Jak jinak že jo.
Vždyť je to přeci ten slavný "bad-boy".

Pak mi došlo co to vlastně dělám. Vždyť já se s ním líbám!!! Okamžitě jsem přerušila náš -jak jen to říct- ústní kontakt a svýma rukama ho ode mně odstrčila. Přejela jsem ho nevěřícným pohledem a vyběhla pryč z pokoje.

Nechala jsem ho tam stát. Jen tak překvapeně stát a zítrat do dveří ze kterých jsem vyběhla. Ale nevadilo mi to, ani trochu.

"Cože jsi udělala?" Zeptala se mě překvapeně Claris a já se provinile podívala na svoje nohy a pak zase na Claris.
"Noo" Řekla jsem a na chvíli jsem se odmlčela. "Opětovala jsem mu polibek?" Zamumlala jsem spíše otázkou a Ris nademnou zakroutila hlavou a dala svoje ruce v bok. Čímž naznačila takovou zamýšlenou a zároveň nevěřícnou pózu.

"Tak to je špatný. Hodně špatný." Zhodnotila můj čin Claris a já se na ní podívala pohledem typu - Vážně? Bez tebe bych to totiž nevěděla. -

"Co mám ale teď dělat?" Zeptala jsem se zoufale a dívala se na cokoliv v Risiném pokoji, jen ne na ni. Věděla jsem totiž, že pokud se na ni podívám, propálí mě neuvěřitelně nepříjemným pohledem.
"Tak to nevím, asi budeme museeeet..." Odmlčela se Ris a naznačila jakože přemýšlí. 
Po malé pauze zase promluvila a sdělila mi již její vymyšlený nápad.

"Cooo? To neudělám... To nezvládnu." Nesouhlasila jsem s jejím nápadem a záporně jsem na ní kroutila hlavou. 
"Ale zvládneš, prostě jen budeš předstírat zájem a na poslední chvíli ho odkopneš." Řekla Ris s úsměvem a já si ji přitrouble prohlížela.
Vážně? Tenhle nápad se mi vůbec, ale vůbec nelíbil. Věděla jsem že to nedokážu... Vždyť už teď je pro mě obtížné mu polibek neopětovat, nebo se od něj vůbec odtrhnout. Tohle není dobrý nápad, ale Ris to říkat nebudu. Akorát by se nafoukla a to vážně v téhle situaci nepotřebuju.

"Vážně si myslíš že to zvládnu?" Zeptala jsem se jí a nervózně jsem se kousla do rtu.

"Jo zvládneš, jen stačí být milá." Řekla a podívala se na mě s přesvědčivou grimasou na tváři.

"No nebyla bych si tím tak jistá." Řekla jsem kapáněk nejistě a huhňala v ruce  růžový polštářek, jehož obvyklé místo byla Clarisina postel.

"Ala já si tím jistá jsem." Odpověděla mi Ris trošku podrážděně, protože už jí nebavilo mě neustále přemlouvat o tom, že to zvládnu.