Drahokamy štěstí

×8×

Když máma opustila pokoj, po tom co se ujistila, že půjdeme brzo spát, jsem se potichu posadila na postel. Po mém dlouhém dumání jsem se rozhodla, že se nepůjdu sprchovat, protože jsem se bála, že by mi to Chris chtěl třeba náhodou oplatit. A o to jsem tak pozdě večer rozhodně nestála. 

"To je tvoje matka vždycky taková?" Promluvil Chris do ticha pokoje a zadívalse na mě tím jeho divným pohledem. 

"Hmm." Zamručela jsem a odvrátila jsem pohled k oknu, kde už zase pršelo. On se do okna podíval také, čímž na mě konečně přestal zírat.

"Jdu na comp." Rozhodl se Chris hlasitě. Já se na něj jen otočila a kývla hlavou, čímž jsem ho ujistila, že chápu jeho výraz comp. Ale to co jsem nechápala bylo, proč tomu nemůže prostě říkat počítač. Doopravdy mi ta klučičí logika přišla postížená.

Nevěděla jsem co dělat a tak jsem zvedla ten svůj línej zadek z postele a šla jsem k mému obřímu psacímu stolku, kde stála i knihovna. Vzala jsem z ní nějakou náhodnou knížku a šla jsem si sednout zpět do mojí vyhřáté postele.

No a pak jsem se konečně se podívala na nápis na knížce. Stálo tam: JAK JI DOSTAT DO POSTELE.

"Co to?" Zaječela jsem a upustila jsem knihu na zem, protože jsem se docela solidně lekla. "Můžeš mi to vysvětlit?" Položila jsem otázku Chrisovi, potom co jsem zvedla knihu ze země a chytila ji jen palcem a ukazováčkem.

Chris neodpovídal a jen se snažil zadržovat smích, který z něho přímo sršel.

 "To je moje knihovna!!" Zaječela jsem naštvaně a snažila jsem se čímkoliv uklidnit, ale nějak mi to nešlo. Nesnášela jsem, když mi někdo lezl do věcí a už vůbec ne do knížek. Milovala jsem knížky a když někdo udělal něco takového, měl podle mě dostat snad trest smrti. Zlost ze mě přímo sršela. Nevěděla jsem jak mám reagovat a co dělat. 

"Není, teď už je i moje." Řekl Chris mezi smíchem a já jsem měla pocit,  že vážně vypěním. A ne jen kvůli tomu, že mi dává jeho poslintané věci k mým, ale i kvůli jeho chování. Tohle se mi prostě nelíbilo. 

Choval se tak nějak jako malé dítě, které věčně sedí před televizí a sleduje Mickey Mouse a všechny pohádky, které neustále běží na Disney Channel. 

"Jdu spát."  Řekla jsem po chvilce ticha a tím jsem vzdala svoje čtení... On jen přikývnul a vrátil se zpátky k hraní nějakých pitomých videoher na počítači.

No a tak už jsem se o něj přestala zajímat a šla jsem si lehnout do postele, ve které jsem se okamžitě přikryla mojí suprově teplou dekou, kterou jsem milovala. Sice bylo na spaní celkem brzy, ale co. Doufala jsem, že alespoň budu na další den dobře vyspaná a plná energie. 

Nejspíše jsem usnula rychle, ale v noci mě probudilo tiché, ale opravdu tiché vzlykání... Bylo mi logicky jasné, kdo to je. Ale bylo mi hodně podezřelé, že by zrovna on brečel. Pomalu jsem se odkryla vyhřátou dekou a tiše jsem se posadila do tureckého sedu. Hlavu jsem otočila k Chrisově posteli a přimhouřenýma očima jsem zamžourala do tmy na sedící obrys. 

Opravdu to byl on a brečel. Seděl na posteli a rukama si objímal kolena do kterých si utíral slzy. Věděla jsem, že neví, že jsem vzhůru. To by jinak dělal že spí. Děsil mě, vypadal opravdu zdrceně až mi ho bylo docela dost líto. Nevěděla jsem co dělat. Nebyla jsem žádný psycholog ani člověk, který by nějak dokázal pomáhat lidem v těžkých životních situacích. Vždy když jsem někomu chtěla pomoct, ještě víc jsem to zvorala. 

Nakonec jsem se rozhodla vstát.  Opravdu pomalým a tichým krokem jsem tedy došla k posteli, kde seděl. Ještě jednou jsem si ho přeměřila pohledem, co kdyby si ze mě náhodou dělal srandu a pak by se mi akorát vysmál do obličeje. 

"Co chceš?" Špitl potichu, když si všimnul, že u něj stojím. V jeho hlase byl slyšet smutek... Jen a jen smutek. 

"Jsi v pohodě?" Otázala jsem se ho opatrně a podívala jsem se mu do očí zaplněných slzami. 

"Nech mě." Hlesl smutně a přerušil náš půlsekundový oční kontakt. Chtělo se mi brečet s ním. V těchto situacích jsem fakt nebyla nikdo úžasný.  

Popravdě jsem ani nevěděla co dělám, ale pevně jsem ho objala. Věděla jsem že to potřeboval a na chvíli jsem přece mohla zapomenout na naše nepřátelské chování. On mi obětí po chvilce překvapivě opětoval. Cítila jsem jak hluboce dýchal.  

"Už jsem v pohodě." Řekl po asi pěti minutách a odsunul se z objetí. Byla jsem ráda, že jsem mu pomohla. Koneckonců někdy se přece může zapomenout na to, co ostatní dny řešíme až moc...