Drahokamy štěstí

×3×

"Taaak." Začala opatrně naše třídní učitelka, když vešla do místnosti.

 Po jejích prvních slovech, jakoby se Chris přestal hýbat a jakoby přestal i dýchat. 

Najednou zavládlo ticho, učitelka se nejspíš snažila najít vhodná slova pro sdělení novinky, kterou se nám chystala říct. Chvilku jen tak stála a nic nedělala, a dokonce vypadala jako by zpolka pavouka. Začínala jsem být nervózní, tohle nebyla zrovna obvyklá situace.  

"Chris u vás teď bude bydlet." Řekla rychle učitelka a já na ni koukala jako vykulený kaktus. "Cože?" Zvedla jsem se vyděšeně a přejela jsem si učitelku tázavým pohledem. "Ani náhodou, nebudu bydlet s takovým ehm. A navíc kdo to povolil? Máma s tím snad souhlasila?!" Začala jsem být nevrlá, protože se mi ten nápad vůbec, ale vůbec nelíbil. 

"Já s tím také nesouhlasím." Zavrčel Chris, i když bylo jasné, že už to od rána věděl.

"Tvoje máma s tím souhlasila." Řekla učitelka a vražedně mě přejela pohledem, čímž se mě nejspíš snažila umlčet. Toho už jsem měla vážně dost. Učitelka mě tady vraždí a Chris mě propichuje, všichni naštěstí jen pohledem. 

"Nenashle." Řekla jsem a vyletěla jsem ze třídy rychlostí blesku. Letěla jsem ke skříňce, snad ještě větší rychlostí. Popadla jsem z ní skejt a odjela jsem ze školy. 

Byla jsem tak strašně naštvaná a možná i víc překvapená, že jsem myslela že s tím skejtem prásknu, nebo spíš bouchnu o zem.  Nechtěla jsem domů. Nechápu jak mi to máma mohla udělat... Jak s tím mohla souhlasit když věděla, že mě Christian Wood tak strašně štval. A to tak neuvěřitelně moc, že jsem mu v prváku dala pěstí před celou školní chodbou. Nemusím snad zmiňovat, že jsem kvůli tomu pak měla opravdu problémy. 

No a tak mě nenapadlo nic jinýho, než vytočit číslo mé nejlepší kamarádky Claris.

"Cože? Jak ti to mohla udělat?" Zeptala se Ris když jsem jí dopověděla můj smutnej příběh, který byl úplně na nic. 

"Já nevím." Křikla jsem do telefonu a máchala jsem kolem sebe rukama jakobych se topila. 

"Tak jdi domů a promluv si o tom s mámou." Poradila mi Ris klidným hlasem a tím mi dodala sebevědomí. Vážně jsem nechápala, jak za každé situace mohla být taaaaaaaak klidná... Vždycky věděla co dělat. 

"Hmm." Zabručela jsem do mobilu, oddělala ho od ucha a zmáčkla červené tlačítko, čímž jsem hovor ukončila. Rozjela jsem se po vybetonované uličce směrem k našemu domu. Doufala jsem, že tam Chris ještě nebude a že si budu moct v klid promluvit s mámou. 

Když jsem dojela k domu, vytáhla jsem si klíče z kapsy a otevřela mohutné dveře ještě od mohutnějšího domu, nebo spíš vily. 

"Jsem domaaaa." Zařvala jsem prodlouženě do domu, do kterého jsem právě vešla, a zabouchla jsem za sebou vchodové dveře.

"Ano, až se nachystáš přijď do jídelny." Ozvalo se odněkud z hlubin domu a já jen zakoulela očima. Už jsem se vážně těšila na to, jak mi bude říkat o tom, že tu Chris bude bydlet. A bude o něm mluvit jako o největším andílkovi pod sluncem.