Drahokamy štěstí

×31×

(Už zase normálně z pohledu Rachel)

Z ničeho nic jakoby tma zmizela. Začala jsem slyšet nepříjemné pípání nějakých přístrojů. Vůbec jsem si však nemohla vybavit kdo jsem a ani kde se nacházím a co právě dělám. Nevěděla jsem vůbec nic. Ať jsem se snažila vzpomenout si na cokoliv, nic mě nenapadlo. Jediné co jsem viděla bylo světlo, které se snažilo prodrat skrz moje zavřená oční víčka.

A pak jsem si to uvědomila, nemohla jsem otevřít oči. Jakoby byly přilepené sekundovým lepidlem pevně k sobě.

Z ničeho nic jakoby se mi vše vrátilo. Mým mozkem proletěly všechny vzpomínky, které jsem kdy zažila. Na všechno a to opravdu na všechno jsem si vzpomněla. Jako první se mi však v hlavě vybavila tyto slova:  Nemocnice, operace, CHRIS, nádor.

Prudce jsem se nadechla, moje oči povolily a já je bez váhání otevřela. Okamžitě mě do nich praštilo nepříjemné ostré světlo, které vycházelo ze staršího okna, olemovaného dřevěným popraskaným bílé natřeným rámem.
Pomalým a opatrným pohybem jsem se zvedla na lokty a rozhlédla jsem se po pokoji.

Bílé malinko sloupané zdi a mnoho přístrojů. Přesně to jsem v tu dobu viděla.

Pak jsem malinko otočila hlavou na stranu a uviděla hnědovlasého kluka, spícího na jedné ze starších nemocničních židlí. Uvědomila jsem si, že mě něco tiskne za ruku a tak jsem přesměrovala pohled na moji malou vybledlou dlaň otočenou směrem ke stropu.

A měla jsem pravdu v mojí dlani ležela ta jeho obrovská.

Najednou se dotyčný na židli pohnul.

"Rachel?" Řekl překvapeně a jeho oči najednou začali zářit. Vypadal tak šťastně. Jeho bledé rty se protáhlý do upřímného úsměvu a on ještě víc mi stiskl mojí studenou dlaň. Bylo příjemné ho cítit u sebe. To teplo, které z něj sálalo.

"Chrisi." Vydrala jsem ze sebe a rozespalým pohledem jsem si jej prohlížela.

"Tak jsem se bál. Tohle už mi nedělej prosím." Řekl a v jeho očích se na milisekundu objevil smutek. Pak ho však okamžitě vystřídala radost z mého probuzení.

"Jak dlouho jsem spala?" Zeptala jsem se už normálním hlasem a snažila se najít jakýkoliv náznak datumu, nebo času.

"Jen chvíli." Odpověděl mi a já si oddychla. Byla jsem ráda že jsem v kómatu nebyla třeba půl roku, protože jsem si nedokázala představit, že bych s tím pak měla žít dál.

"Rachel já... Já..." Snažil se mi něco říct, ale já na slova neměla ani trochu náladu. Chtěla jsem ho políbit. Jeho rty mi chyběly tak dlouho a zrovna teď jsem je potřebovala nejvíc. Přišlo mi jako bych ho nelíbala roky, jako bych ho neviděla hrozně moc dlouho. Pomalu jsem se k němu nahla, a říkám vám, opravdu jsem musela vydat hodně úsilí abych to dokázala, chytla jsem ho svojí rukou za tvář a spojila naše rty. Chvíli nereagoval protože takovouhle reakci nejspíš nečekal, ale hned pak mi polibky opětoval.

Nebyly to dravé polibky. Byly jemné, plné něžnosti a lásky.

"Chyběl si mi." Řekla jsem, když jsem se odtáhla kvůli nedostatku kyslíku.

"Ani mi nemluv." Řekl a pozoroval mě jeho krásnýma ledově modrýma očima, z kterých se mi pokaždé podlamovala kolena. Byla jsem ráda, že ležím protože kdybych stála už bych se z jeho pohledu a rtů skácela k zemi.

"Bože jsem tak rád že jsi se probudila Rachel. Víš nezvládl bych to. Jsi pro mě tak moc důležitá, že si ani nedokážeš představit jak. Miluju tě." Řekl svůj krátký proslov a já měla pocit že na něj hledím s otevřenou pusou. Nejen že mě zaskočil, ale dokonce mě i překvapil.