Drahokamy štěstí

×30×

Z POHLEDU CHRISE

"Rachel, hrozně moc mi chybíš. Já potřebuju tě." Začal jsem svůj proslov a hleděl jí přitom na vybledlé rty, které jsem měl chuť políbit. "Prosím probuď se, neodcházej mi. Nezvládl bych to. Musíš tu zůstat. Prostě musíš. Miluju tě." Pokračoval jsem a po tvářích mi stékaly slzy, které prostě nešly zastavit a tak jsem jim nechal naprosto volný průběh. "Chybíš mi ty celá. Tvůj úsměv na tváři, tvoje osobitá vůně, tvůj hlas, tvoje provokace, tvoje polibky. Každý polibek který jsi mi věnovala jsem si užíval. Vážil jsem si ho, protože tě miluju. Ze začátku jsem si to nechtěl přiznat, ale když jsem tě pak na tu chvíli kvůli Colovi-" Při jeho zmínce jsem znovu zaťal ruce v pěst. "-ztratil, uvědomil jsem si to. Nemohu tu bez tebe žít. Princ nemůže žít bez princezny. A to ty jsi má princezna Rachel. Musíš tu semnou zůstat." Mluvil jsem dál a dál až do naprostého vyčerpání a taky dokud mě nevyrušila nějaká sestřička co šla Rachel vyměnit kapačky.

"Mladý pane." Oslovila mě černovlasá sestřička a prohlédla si mě od hlavy až k patě. Jen jsem přikývl na výzvu ať pokračuje.
"Sedíte tu už opravdu dlouho. Jde vidět že tu slečnu opravdu milujete. Je to od vás všechno opravdu hezké, ale měl by jste si zajít domů. Vypadáte vyčerpaně. Měl by jste si jít odpočinout a udělat další své potřeby." Řekla s milým úsměvem a i přesto, že jsem měl chuť tohle všechno zavrhnout, měla pravdu. A tak jsem přikývnul a zvednul jsem se že židle. Naposledy jsem se podíval na vybledlou bezmocnou Rachel a odešel jsem z pokoje, ve kterém jsem strávil posledních dvacet čtyři hodin.

Přišel jsem domů. 'Matka' nebyla  doma a ani jsem se nedivil. Z toho co jsem pochopil, tak buď jezdí po nějakých Fashion Weeks, obchodních jednáních a nebo prostě jede na týdenní neoznámenou dovolenou na Bali.

Vyběhnul jsem až moc mohutné schody, které vedly do vrchního patra vily a vletěl jsem přímo do pokoje. Podíval jsem se na postel, která patřila Rachel. Byla ustlaná a prázdná. Ani nevíte jak moc jsem si přál aby v té posteli právě teď ležela a to všechno co se v posledních dnech stalo byl jen zlý sen, ze kterého se co nejdříve probudím. Ale nebyl, realita byla bohužel jiná.

Pomalým a unaveným krokem jsem se došoural k posteli, lehl jsem si na ni a pohled jsem přemístil na postel Rachel.
Stýskalo se mi po ní. Chtěl jsem ji mít u sebe a držet ji v obětí. Chránit ji před vším zlým co se jí mohlo stát. Ale nemohl jsem.

Pomalu jsem zavřel oči a usnul jsem. Nebylo divu, bylo osm hodin ráno a já dva dny pořádně nespal.

Probudilo mě bouchnutí vchodových dveří. Nehorázně jsem se lekl, protože jsem nikoho nečekal. Rachel to být logicky nemohla s tak zbývala jediná možnost. Matka... Upřímně nebyl jsem zrovna dvakrát šťastný z toho že je doma. Neměl jsem chuť na její falešný pohled, nebo maminkovské narážky, plné hloupých keců.

Shodil jsem ze sebe vyhřátou deku, ve které jsem byl zahrabaný a vydal jsem se potichu pryč z pokoje. Nechtěl jsem aby matka věděla, že jsem doma. Nejspíš by vyzvídala a bůh ví ještě co. Pak jsem se na chvíli zastavil. Mým tělem projel chlad když jsem ze zdola uslyšel nějaký neznámý hrubý hlas muže. Ne že bych se bál, ale vůbec jsem netušil o co tu jde. Věděl jsem, že kdyby tu byla Rachel, něco by vymyslela, ale nebyla tu a tak jsem musel šlapat sám za sebe.

Zase jsem začal scházet schody. Pomalu a tiše, tak aby mě ani jedna osoba stojící na chodbě pod nimi neslyšela. Zastavil jsem se až na posledním schodu.

"Musíme to vyřešit Pamelo." Zaklel neznámý mužským hlasem směrem k 'matce'.

"Já vím Georgi, ale jsme dlouholetí přátelé... n
No tak." Řekla poměrně naštvaným hlasem matka a já se nad tím musel ušklíbnout. Raději jsem nechtěl řešit o čem se baví a tak jsem se otočil, že už raději půjdu zpět do pokoje. V tom mě však zarazila jedna věta.

"Máš dcerku v nemocnici že ano? Pamelo?" Řekl muž slzikým hlasem. Musel jsem zatnout ruce v pěst. Tohle nevěstilo nic dobrého. Doufal jsem že 'matka' opravdu není tak hrozná jak Rachel povídá a nepoužije moji princeznu k něčemu nekalému.

"Ano a co jako?" Zeptala se přidrzle a mě se úplně vybavil její nepříjemný obličej, se kterým se vždy dívala na Rachel.

"Co kdybych ji něco udělal?" Zeptal se znovu a já měl chuť na něj vyběhnout. Věděl jsem však že jsem nemohl. Kdyby se totiž něco doopravdy podělalo, mohl jsem s Rachel utéct a nikdo by to nemusel vědět.

"Ty?" Zasmála se s nadhledem matka a já radši odešel po schodech nahoru. Chvíli jsem nic neslyšel ale najednou jsem slyšel hlasitý řev toho podivného může jmenujícího se Georg.

"Tak a teď uvidíš co se té tvé holčičce stane." Zařval a bouchnul s vchodovými dveřmi. Začínal jsem se bát toho co jsem právě slyšel... Bál jsem se o Rachel.

Rychle jsem si vzal všechno potřebné, naházel to do sportovní tašky a vyjel jsem svým autem směr nemocnice. Pokud má ten parchant něco v plánu, musím tam být dříve než on.

Když jsem rozrazil dveře do nemocničního pokoje, Rachel ještě stále spala.

Ten pohled na ni mě ničil. Chtěl jsem aby se její rty pohly a vytvořili úsměv, který by mě ujistil, že je vše tak jak má být. Ale moc dobře jsem věděl, že to tak lehké není.

Začínal jsem být unavený a tak jsem Rachel chytil za její ruku a svoji hlavu jsem opřel o dřevěnou nemocniční židi, která mi tu byla po dobu jejího kómatu přidělena. Usnul jsem...