Drahokamy štěstí

×11×

Po docela krátké cestě jsme se najednou s Claris ocitly před jejím rodinným domkem s krásnou zahradou, kterou pokrýval zelený anglický trávník a zabudovaný bazén v zemi s čistou vodou.

"Ufff, jsme tady." Oddechla si Ris a odemkla vchodové dveře, které vedly dovnitř do domu. Před námi se objevila pěkně zařízená chodba.

Okamžitě jsem si v ní všimla něčeho, co tam normálně nebývalo. Byli tam pánské boty. 

"Ris?" Řekla jsem a ukázala jsem na pánské Vans tenisky. Claris se na mě s údivem podívala a vběhla do kuchyně. Já jsem samozřejmě cupitala hned za ní. Bylo mi jasné, že jí zase došlo něco víc než mně. Tak to u nás chodilo běžně. 

V kuchyni stál kluk, který k nám byl otočený zády, takže mu nešlo vidět do obličeje. 

" Cole, jsi to opravdu ty?" Řekla překvapeně Ris a ještě jednou si pořádně prohlédla kluka s tmavě hnědýma vlasama. Kluk se otočil a mně konečně docvaklo kdo to byl...

Byl to její starší bratr, který asi před šesti lety odjel k jejich vzdálené tetě, kvůli určitým rodinným problémům... Které jsem se vlastně nikdy nedozvěděla.

"Sestřičko." Promluvil nadšeně a RIS mu okamžitě padla do náruče. Byla mezi nimi vidět opravdu velká sourozenecká láska.

"Chyběla jsi mi." Promluvil znovu. "Ty mě taky Cole, pořád jsem myslela na to co děláš a jak se máš." Řekla šťastně a pořád ho mačkala v neuvěřitelném obětí. Bála jsem se, že se snad navzájem rozmačkají štěstím. Nešlo ani určit, kdo z nich by více nadšený. 

Najednou si mě všiml, čeho jsem se obávala. "Rachel? Jsi to ty? Ta která mi před sedmi lety zlomila ruku?" Řekl a ušklíbl se na mě typickým klučičím úšklebkem, který jsem už v tu dobu nenáviděla. Ten se za těch šest let co jsem ho neviděla nezměnil. Úšklebek měl prostě pořád stejný. 

"Jo jsem." Řekla jsem a sarkasticky jsem se na něj usmála. Vlastně jsem raději nechtěla vzpomínat na to, jak se jeho zlomení ruky odehrálo. Zjednodušeně... Nikdy jsme se neměli v lásce, protože jako malé děti jsme chtěli Rachel každý pro sebe.

On se na mě znovu podíval tím jeho rádoby divným úšklebkem a začal se zase věnovat Ris...

Po nějaké chvíli co se ti dva bavili se konečně Ris dostavila do jejího pokoje, který jsem mezi tím stihla obydlet já... A samozřejmě nějaká ta cola a chipsy, které měla Clarisina rodina vždycky v zásobě.

"Tak teď vážně nevím jestli je lepší být doma s jedním debilem, nebo tady s druhým debilem." Řekla jsem s ironií v hlase a Ris se začala smát.

"Tak to vážně netuším, asi si budeš muset vybrat." Odpověděla na moji řečnickou otázku s úsměvem na rtech. Viděla jsem na ní, že je opravdu šťastná a to mě hřálo u srdce. 

"Už jsem si asi vybrala." Řekla jsem a ještě jsem dodala : "Radši zůstanu tady." Protože při té děsivé představě toho, že bych se měla vrátit domů za Chrisem a mou příšernou mámou, se mi začal zvedat žaludek. Cola jsem dokázala překousnout, ale Chrise po zrušené párty opravdu ne. 

"Okey, tak v tom případě si jdeme pustit nějakej sladkej romanťák." Řekla Claris nadšeně a dokonce si i zatleskala. Nad její reakcí, na moji odpověď mi zacukaly koutky do úsměvu.

Nechápu jak může být tak nadšená z toho že tu zůstávám, když už se bavíme tak dlouho. Někdy si dokonce i říkám, že nechápu jak jí za tu dobu nemohu lézt na nervy, já bych si totiž sama sobě na nervy lezla. Moje výkyvy nálad totiž bývaly opravdu nečekané a děsně otravné. 

Zrovna v tom přeslazeném filmu probíhala nějaká romantická scéna, když někdo zaklepal na dveře.
"Co je zas?" Ozvala se na oko naštvaným hlasem Claris a stopla film na počítači.

"Můžu?" Zeptal se Risin brácha a už pomalu otevíral dveře do pokoje.

"Jako klidně, jestli se chceš dívat na krásnou romantiku." Odpověděla Ris s úšklebkem na tváři, který šel vidět i za tmy. Nebo možná nešel, ale já na sto procent věděla, že ho udělala.

"Ne, myslím že je to dobrý." Řekl s uchechtnutím, ale i přesto vešel do pokoje. Jeho pohled spadl přímo na mě.

Ležela jsem na Risiné posteli jen v krátkých kraťasech, ze kterých mi musel být vidět zadek a v tričku s krátkým rukávem, na kterém jsem měla  udělaný suk.

Hned když jsem si to uvědomila jsem se rychle zakryla dekou. Ris se na mě nechápavě podívala, protože měla v pokoji opravdu vedro, ale pak se začala zase věnovat Colovi.

"No tak co chceš?" Řekla s pohledem upřeným na něj a on se na nás podíval.

"Dívat se." Odpověděl s úšklebkem a pohled zamířil na počítač s pozastaveným filmem, pak ho přemístil hned na mě.
Ris se na něj s překvapeným pohledem podívala a udělala mu na posteli místo hned vedle mě.

"Děláš si srandu já ho tady nechci." Řekla jsem nahlas, aby to pořádně slyšel.
"Ale já tady chci být a je to můj dům pokud vím." Odpověděl mi rychle a svoje vypracované tělo přemístil hned vedle mě na postel.

"Ty pako!!" Zaječela jsem. "Zalehl jsi mi brambuuurky." Řekla jsem na oko ublíženě a rukou jsem si pod okem naznačila jakože brečím.

"Ježíš." Řekl a zavrtěl se na posteli tak aby se brambůrky rozmačkaly ještě víc. Ris nás jen s úšklebkem pozorovala.

"Chudáci." Řekla jsem s velmi smutným a sarkastickým výrazem. Samozřejmě to ale nebyla pravda.

"To se občas stává no." Řekl a mrkl na mě.
"Nenenene." Řekla jsem okamžitě a žduchla jsem do něj tak, aby se trochu pohnul. Hned se objevil kus modrého obalu od solených brambůrek.
Okamžitě jsem ho chňapla a začala je vytahovat z pod Cola.

"Jste jak malý děti." Začala se smát Claris a já na ni ukázala rozmačkaný pytlík brambůrek, který jsem ani ne před sekundou vytáhla. To jí rozesmálo ještě víc.

"Čemu se jako směješ. Bobíci mojí." Řekla jsem smutně a brambůrky jsem si přitáhla k sobě a pořádně je objala. To už se začal smát i Cole, za chvíli tenhle záchvat smíchu postihl mě.

Bylo kolem druhé v noci a já se probudila ze spánku. Hrozně se mi chtělo na záchod, a tak jsem se vyhrabala z deky a vydala se chodbou na toaletu.

Na chodbě, kudy jsem procházela, nebylo vidět ani na krok,  a tak jsem narazila do něčí hrudě. První jsem se lekla, protože mě nenapadlo kdo by to mohl být, ale pak mi došlo že je s námi v domě i Cole, a tak jsem si trochu oddychla. 

"Promiň." Řekla jsem rozespale a promnula jsem si oči, protože jsem asi věřila, že potom lépe uvidím.

"V pohodě ." Řekl. A v jeho hlase bylo slyšet, že se ušklíbl. "Změnila jsi se." Zašeptal mým směrem a v odrazu měsíce se zaleskly jeho krásné tmavě modré oči. Díval se na mě najednou jinak... Úplně jinak, víc klidně, víc mírumilovně a víc přátelsky. 

"No já už raději půjdu." Zamumlala jsem a on jen jemně přikývl. Já se pak konečně vydala na ten záchod. Měla jsem pocit že se asi počůrám a nejen z toho že se mi chtělo čůrat, ale i z něho.