Svéhlavý mazlíček

5. Strašlivé načasování

Včerejšího rána...

„Ne, matko," řekl Draco. Šedé oči obrátil v sloup tak rázně, až se mu zachvěla víčka, když zmačkal další dopis od Pansy a nedbale jej odhodil přes rameno.

Vážně, vždyť už jí řekl, že se vrátí do Bradavic, tak co ještě chce?

„Ale Draco," začala Narcisa a několikrát zamrkala, jak potřásala hlavou, „tohle je tvůj poslední rok. Jsi si jistý, že nechceš - ?"

„Přestaň, Narciso. Jestli chlapec chce..." Lucius náhle umlkl, když zachytil rychlý, ostrý pohled, kterým po něm střelil jeho syn.

Tolik k rozruchu, který Draco nedávno vyvolal. Má osmnáct, už není dítě... Nepotřebuje jejich stálý dohled... Musí ho nechat udělat jeho vlastní volby, nebo nějaký podobný nesmysl.

Povzdechl si a odložil svůj ranní šálek čaje. „Jestli ten mladý muž..." Jedovatě, popuzeně na Draca pohlédl. Ten mu odplatil úšklebkem. Ano, to byla dospělá odpověď. „Jestli chce jít sám, nech ho."

„Děkuji, otče," přikývl Draco. Zdálo se, že tím to skončilo. Narcisa se zamračila, ale držela jazyk za zuby. Když její syn odešel, aby si přinesl kufr, obrátila na manžela nešťastný pohled.

Lucius zvedl obočí. „Problém, drahá?"

„Moc dobře víš, v čem je problém, Luciusi," kysele zašeptala.

Sotva se ovládl, aby otevřeně nezasténal, když znovu zavřel a odložil noviny, které sotva vzal do ruky. „Opravdu, Narciso, neudělá nic tak hloupého, jako to, na co právě myslíš."

„Když já mám dojem, že tu už s námi nechce být." Odmítala vyslovit, na co opravdu myslela – to bylo příliš bolestné. Když se Draco po válce vrátil na Malfoy Manor, vypadal tak zoufale, že se obávala, aby odchod do Bradavic nepoužil jako záminku a prostě se už nikdy víc nevrátil domů.

„Nesmysl, je to Malfoy," odvětil Lucius s povýšeným odfrknutím, popadl noviny a znovu je otevřel. „Vždycky se sem vrátí."

Potřásla hlavou nad jeho tvrdohlavostí, otočila se na podpatku a zamířila ke dveřím.

„Kampak to máš namířeno?"

Přes rameno na něj pohlédla. Dokonce při své otázce ani nezvedl pohled od novin.

„Aspoň jeden z nás by se s ním měl před jeho odchodem rozloučit," vyštěkla, než vyšla z pokoje.

xxx

Draco si přál, aby mohl říci, že londýnské ovzduší je příjemné, ale tomu by nikdo neuvěřil. Ačkoli trochu pomohl fakt, že v patách neměl svou matku. Po všem tom zmatku by si ještě mohl koupit novou hůlku. Od konce války prakticky ještě neopustil Malfoy Manor. Ani nechtěl jít do Příčné ulice, ale s tím se nedalo nic dělat.

Ollivander znovu otevřel svůj krámek, tak to půjde rychle. Jen tam zaskočí, vybere si nějakou novou, a zase vypadne. Draco se zamračil. Doufal, že stařík k němu nebude chovat zášť. Nebo že by ji mohl v zájmu této obchodní transakce aspoň potlačit.

Zatracená práce, s tímhle by si vůbec nezačínal, kdyby neexistovalo něco, co je třeba odčinit.

Zadržel povzdech, když se vydal dlážděnou ulicí mezi obchody, přeplněnou studenty a jejich rodiči. Zdálo se, že si ho nikdo nevšímá. Nečekaně se mu ulevilo. Konec konců, jeho rodina teď byla nechvalně známá a jeho světlé vlasy způsobovaly, že nebylo těžké ho v davu rozeznat.

Průchodem vstoupil do Obrtlé ulice a ztuhl. S námahou polkl, otočil hlavu a civěl do temné uličky.

V prchavém okamžiku mohl přísahat, že někdo zamumlal jeho jméno.

Pravdou bylo, že byl zvědavý, co se z tohohle místa stalo po válce. A teď tu tedy byl. Pohled na rozbitá okna a zatlučené dveře, které patřily temným a špinavým krámkům, způsobil, že mu na pažích naskákala husí kůže.

Ano, ten pocit neklidu musel být příčinou jeho dojmu, že slyší šepot. Potřásl hlavou a odvrátil se od opuštěné ulice. Právě v tom okamžiku někdo stanul před ním a blokoval mu cestu.

Potlačil touhu vyštěknout na cizince, ale povedlo se mu jen zamumlat „pardon", když se ho pokoušel obejít.

„Nejste vy Draco Malfoy?"

Draco si povzdechl a nahrbil ramena. „Nemám chuť k rozhovoru, díky."

„Jste to vy," řekl cizinec samolibě.

Draco protočil oči, ale nestačil vyslovit pichlavou odpověď, než byl vtažen zpět do Obrtlé ulice.

Nebyl si jistý, co se stalo potom. Nastal zmatek a on slepě bojoval s rukama, které ho držely, ale příliš pozdě zaslechl kouzlo. To, kterého se děsil...

Následoval další hlas, vyslovil jiné kouzlo. „Petrificus Totalus!"

Když ho zvedli a hodili do pytle, nejhorší byla ta naprostá bezmocnost. Byl si jistý, že na chvíli ztratil vědomí.

Když se mohl hýbat, byl za sklem. Rozhlédl se, všude byli lidé. Neexistoval žádný způsob, jak zjistit, jestli jsou útočníci mezi nimi. Rozhrnul dekorativní keře v rohu, proklouzl napříč klecí a zmizel pod listím. Přikývl svou drobnou, nedávno přeměněnou hlavou, když přemýšlel o svých potížích. Prostě... ukryje se tu, dokud nezavřou obchod, a pak najde cestu. Ano, tak to udělá.

Tohle byl pěkný zmatek. Těžko si dokázal představit sám sebe – totálně fretkovitého – jak vyskakuje z klece a snaží se najít cestu zpět do Wiltshire. Ale co mohl dělat jiného?

Tehdy to uslyšel. Ten známý hlas. Rozhodně nepatřil jeho nejoblíbenější osobě na světě. On taky nebyl její oblíbenec, ale jestli by vůbec někdo dokázal přijít na to, že byl... jím, dobrá, byla by to ona.

Vynořil se z křoví, proklouzl klecí a celou tu dobu se mračil do kaštanových očí Hermiony Grangerové. Řekl si, že úleva, kterou pocítil, když ji spatřil, je zaviněna okolnostmi. Byl to zvláštní pocit, když v této podobě pokýval sám nad sebou hlavou. Tak úplně to nefungovalo, jen se naklonil ze strany na stranu.

„Draco," zřetelně zaslechl přes sklo. „Rozhodně mu budeme říkat Draco."

Ach, pomyslel si, když zavolala majitele, aby ho vytáhl z klece. Někdo za její opovážlivost zaplatí.