Svéhlavý mazlíček

13. Maličkosti pod povrchem

Hermiona strávila většinu následujícího dne jako v mlze. Když o tom dokázala přemýšlet, vyhrála domněnka, že ji noční můra vyvedla z rovnováhy. Nejjednodušší vysvětlení, opravdu. Logické, jasné, uzavřené. Ale pak ji naštvalo. Co jestli problémy v jejím soustředění nezpůsobila část snu, která byla noční můrou? Co jestli za to mohla první polovina snu? Ta, v níž si představovala, jak se rozvaluje v posteli s Dracem Malfoyem?

Její srdce se při té vzpomínce prudce rozbušilo a ona potřásla hlavou, aby ty myšlenky zahnala. Zaměřila se na svá studia, znovu... a pak se její mysl opět rozběhla a zase začal celý ten na nervy jdoucí cyklus.

Byla hloupá. Koneckonců – což si jen včera nepomyslela, že není možné, aby se po všem tom zmatku stali přáteli, nebo dokonce něčím víc? V té chvíli jí do mozku pronikl úskočný hlásek, který poukazoval na to, že nemusí být přáteli nebo si být blízcí, aby si nakonec našel cestu do její postele.

Ramena se jí napjala a cítila Draca – hloupoučkou fretku se světlou kožešinou – zalezlého za jejím krkem pod vlasy a šťouchajícího ji čenichem.

Vzdychla a vztáhla ruku, aby ho pohladila po kožíšku. Druhou rukou poklepávala brkem na svitek ležící před ní a představovala si, že slyší tikání hodin, kterým se záměrně odvracela od svých myšlenek. Jako na trní čekala na konec hodiny, aby mohla jít do kanceláře k McGonagallové na první z Dracových vyšetření.

No vážně, jak se její city mohly tak rychle zkomplikovat?

xxx

Dracovi se nelíbily její obavy. Ráno začalo jako obvykle – zvedla pokrývku a přikázala mu, aby slezl z její hrudi, ale dovolila, aby se pod deku schoval, když odešla z pokoje, aby se vykoupala a oblékla. Pak, zatímco ho informovala, že ho odmítá nechat smrdět, ho odnesla do koupelny, kde mu umyla kožíšek mýdlem parfémovaným jakousi dívčí vůní.

Bez ustání mluvila, zatímco prsty drhla jeho špinavou kožešinu. Bylo pro něj trochu obtížné věnovat pozornost tomu, co zrovna říkala, když se její prsty kolem něj tak příjemně ovíjely. Znovu si uvědomil, jak je šťastný, že právě teď není člověkem.

Ale pak řekla cosi o tom, jak sympatizuje s jeho situací. Vyprávěla mu podrobnosti o své noční můře – o tajemných postavách, pronásledujících ji po Obrtlé ulici. A tehdy jeho hlava prudce poskočila vzhůru, aby se jí podíval do očí.

Když viděla jeho reakci, zamračila se. „Promiň, přesně tohle se ti stalo?"

Zavrtěl hlavou ze strany na stranu, až se kolem rozstříkla voda.

Vzala to jako ne.

Její ramena trochu poklesla a zjevně se pokoušela vysmát se tomu děsivému snu. „Upřímně řečeno," řekla s nuceným, lehkým smíchem, „tohle jsem já, už druhé ráno koupu Draca Malfoye. Kdo by si pomyslel něco takového..."

Sledoval, jak se její výraz uklidňuje a spodní ret se roztomile, přemýšlivě špulí. Dokonce i bez náhlé změny v jejím chování by věděl, že je rozrušená... Ne, to nebylo to pravé slovo. Utrápená, ano, to se hodí lépe. Byla zneklidněná a měla strach. To způsobilo, že její půvabná vůně se trochu změnila. Pochopil, že úzkost měla kyselý nádech, a nenáviděl ji.

Věděl, že ji nenávidí proto, že pochází od ní, víc než kvůli čemukoli jinému. Ale stejně jako při její noční můře předchozí noci nemohl udělat nic, co by ji utěšilo.

Ale i kdyby mohl, jak pravděpodobné bylo, že ze všech lidí na světě přijme uklidňující gesto právě od něj?

Odmítl o tom přemýšlet. Její ruce ve vodě se zklidnily a on sklonil hlavu a šťouchl ji čeníškem do dlaně.

Trochu sebou trhla a podívala se na něj. „Jo, dobrá," řekla s dalším lehkým zasmáním a potřásla hlavou. „Promiň."

Přesto se ale nevrátila k rozmluvě, zatímco vypouštěla vodu a sušila ho v ručníku. Nepromluvila, ani cestou do Velké síně na snídani před vyučováním.

Když si uvědomil, že se užírá tím, jak je tichá, říkal si, že je to jen proto, že on nemá hlas, a tak slyšet její brebentění uklidňovalo jeho vlastní úzkost. Možná byl její hlas příjemný na poslech... snad. Ale to s tím nemohlo mít nic společného.

xxx

Když seděla ve třídě, její tělo se znovu napjalo a on přitiskl čenich k její šíji. Pohladila ho způsobem, o němž si myslel, že se stává automatickou odpovědí z její strany – ne že by si stěžoval.

Slyšel, jak poklepává brkem o desku stolu a zjistil, že počítá zároveň s tím. Někde v průběhu toho ztrácela rytmus a klepání se stávalo náhodným a neuspořádaným.

Dracova malá tlamička se zachmuřila. Ani jedno z těch slov se ke Grangerové nehodilo a jeho trápilo, že má s něčím zase takové starosti.

Ale pak, než se mohl znovu napomenout za to, co vypadalo jako jisté city, hodina skončila. Grangerová si sbalila své věci a její vůně – která byla tak ztěžklá úzkostí – se zjemnila. Přiblížila se k oné sladké, květinové příjemnosti, které se děsil při pomyšlení, že se na ní stává závislým.

Vstala, volnou ruku pevně kolem něj, když se přidržoval jejího krku, zatímco si přetahovala brašnu přes rameno. Zůstala potichu, i když spěchala ke kanceláři McGonagallové, ale tentokrát to bylo jiné ticho, plné bezdechého vzrušení a naděje. Ta, stejně jako úzkost, změnila její vůni, ale tato konkrétní změna byla k lepšímu.

Když vstoupila na točité pohyblivé schody, vedoucí ke dveřím ředitelčiny kanceláře, jemně vytáhla Draca z jeho úkrytu. Zvedla ho před sebe, aby se setkala s jeho břidlicovým pohledem.

„Můžu ti něco říct?" zašeptala, ačkoli to bylo pošetilé, protože mohl jen těžko odpovědět – ale přesto se snažil kývat hlavou nahoru a dolů.

Hořký úsměv pozvedl koutky jejích úst. „Vím, že tyto zkoušky jsou jediný způsob, jak ti pomoct, ale... myslím, že se o tebe trochu bojím."

Já taky, Grangerová, pomyslel si. Ignoroval, že se mu srdce zachvělo při jejím přiznání, a přemýšlel, jestli by se k této poznámce mohli vrátit později – na toto téma zcela nevyhnutelně přijde řeč, až zase bude v lidské podobě.