Svéhlavý mazlíček

34. Profesor Tlučhuba

Draco se vrátil do komnaty, a jakmile za sebou bezpečně zavřel dveře, shodil plášť. Povzdechl si, protáhl se a pohledem přejel svůj provizorní byt.

Grangerová se rozvalila na rozkládací pohovce s trochu nešikovně stočenou hlavou. Kousl se do rtu, aby se nesmál, jak procházel pokojem. Lehounce si pochrupovala – tak tiše, že to znělo roztomile - ale nehodlal jí říct, že chrápe, nebo že ty zvuky vnímá jako roztomilé.

Starostlivě ji posunul dopředu, aby pro sebe získal dost místa.

Líbilo se mu, jak se ve spánku sotva pohnula, když automaticky zvedla hlavu z polštáře, aby se opřela o paži, kterou si složil pod hlavu.

Vtiskl jí do vlasů polibek a zavřel oči. Na rtech se mu objevil úsměv, když si uvědomil, co to znamená. Zvykla si takhle s ním spát.

Samozřejmě, byla to prostě další roztomilá věc, kterou udělala, ale nehodlal se o tom zmiňovat někde, kde by ho mohla zaslechnout.

xxx

Profesorka McGonagallová zareagovala na zaklepání na dveře své kanceláře prakticky okamžitě. „Ano?"

Tmavá, uhlazená hlava profesora Emila Harkena nakoukla dovnitř. Když ředitelka vzhlédla od svitků nakupených před ní na stole, obdařila ji podmanivým úsměvem.

„Přála jste si se mnou mluvit, madam?"

V úsměvu zcela postrádajícím veselí se zvedly pouze úzké koutky jejích úst. „Profesore Harkene," řekla neutrálním tónem, „prosím, pojďte dovnitř."

Zatímco za sebou zavíral dveře, dodala: „Možná si budete chtít sednout. Může to chvíli trvat."

Naklonila hlavu ke straně, když ho sledovala, jak se blížil ke stolu. Jeho pohyby byly najednou zdrženlivější a obezřetnější, než když vcházel.

Nebylo to příliš nápadné, ale docela zřetelné, když něco takového čekala.

„Je tu nějaký problém, madam?" zeptal se, když si přitáhl hábit k tělu a posadil se na jedno z křesel před ředitelčiným stolem.

„Rozhodně doufám, že ne," odpověděla rychlými, ráznými slovy, jak se probírala svitky před sebou, než jeden vybraný zvedla. Upřela zrak na pergamen a držela ho tak, aby profesor obrany proti černé magii nemohl přečíst ani slovo.

To ho zneklidnilo, ale přemýšlel, jestli to udělala schválně. Tato úvaha způsobila, že se mu v útrobách usadil ledový kámen, který byl kombinací podezřívavosti a zvědavosti.

Donutil se opřít se v křesle a s drobným uvolněným úsměvem předstíral naprostý klid.

„Emile, ráda bych, abyste mi něco vysvětlil, jestli můžete?"

„Samozřejmě, Minervo."

Ředitelka upírala oči na slova před sebou, aniž by dala najevo, že si všimla jeho bodrého tónu. „Je třeba, abyste pochopil, že všechna oznámení, vznesená proti učitelům této školy, musí být řešena rychle a důkladně. Tak záhy poté, co skončila válka, nemůžeme být dost ostražití."

To vzbudilo jeho pozornost. „Oznámení?" zopakoval napjatým hlasem. Vztyčil se a usedl zpříma. „Jaké oznámení?"

Teď zvedla hlavu, aby s ním zkřížila pohled. Její výraz zůstával netečný. „Rušení veřejného pořádku, to je tuším ten správný termín."

„Profesorko," jeho obočí vystřelilo vzhůru, „Jsem z něčeho obviněn?"

Krátce přikývla a svými věkem poznamenanými prsty sklouzla po pergamenu. Přísahala by, že cítí  vlny zvědavosti na to, co čte, vycházející z místa, kde seděl.

„Dostala se ke mně informace, že den před začátkem školního roku došlo mezi studenty v Příčné ulici k ostrému sporu." Záměrně se odmlčela, složila ruce před sebe a znovu pokývala hlavou. „Toto oznámení tvrdí, že jste byl svědkem tohoto sporu."

„Já?" vypadal skutečně vyděšený tím obviněním.

„K incidentu došlo u ústí Obrtlé ulice, která se jeví jako... nemístná, jak si dokážete představit. Stejně jako bradavický profesor, který nezasáhne na ochranu studentů. Je prvořadou povinností každého zaměstnance této školy, teď jako kdykoli jindy, vyhnout se jakékoli kritice, proto věřím, že chápete, proč se vás musím ptát."

Namáhavě polkl a naklonil hlavu ke straně, aby vypadal, že o tom přemýšlí.

Minerva se přiměla mírně povolit svou pózu, aby nevypadala tak přísně. Trochu se předklonila a hlas ztišila do téměř neslyšného šepotu. „Je na tom něco pravdy, Emile?"

Harken se viditelně uvolnil. Široce se usmál a zavrtěl hlavou. „Ujišťuji vás, profesorko, že jsem toho dne po Příčné ulici vůbec nešel. Byl jsem už na cestě do Bradavic."

Přikývla a opět se opřela v křesle. Dovolila, aby z jejího výrazu zmizelo něco tvrdosti. „Velmi dobře, Emile. Zcela jistě to připojím k zápisu. Děkuji vám za váš čas."

Vstal a věnoval jí malý, zdvořilostní úklon hlavy.

Hodnotícím pohledem sledovala, jak se vydal ke dveřím. V jeho krocích přetrvával náznak obezřetnosti, jen lehký nádech sebeovládání většího než obvykle.

Když se dveře zavřely, stiskla rty, aby skryla úsměv, než promluvila. „Byla bych vám dvěma velice vděčná, kdybyste přestali s čímkoli, co teď děláte."

Draco nechal spadnout plášť, který měl přehozený přes sebe a Hermionu. Dívka se zhluboka nadechla a pokusila se divokou změť svých vlasů upravit do něčeho podobného účesu.

„Ujišťuji vás, paní profesorko," řekla a vykročila z kouta, v němž čekali, až skončí schůzka. Draco se svýma dlouhýma nohama se jí bez námahy držel v patách. „Neprováděli jsme nic nemístného."

„Bohužel," zamumlal si pod vousy a jako reakci ucítil na žebrech lehký úder Hermionina lokte.

„Nuže?" zeptala se ředitelka a ukládala zpět do zásuvky nepopsaný svitek pergamenu, pomocí něhož znervóznila Harkena. „Pane Malfoyi?"

„Lže, jako když tiskne," pokrčil Draco rameny. „A když jsem si teď důkladně prohlédl kruvalské studenty, vím, že to určitě byli oni."

Profesorka přikývla. „To by vysvětlovalo, proč raději cestoval do Bradavic po vlastní ose, než aby jel vlakem. Nemohl riskovat, že by si někdo všiml jeho pozdního příchodu na nástupiště, řekla bych."

„Přesně." Draco objal Hermionu kolem ramen. „Ten chlap je totální a naprostý -"

Další zásah Hermionina lokte mu zarazil řeč. Obrátila se k němu a sežehla ho nesouhlasným pohledem.

Slétl očima z ní na profesorku a zpět, šedé oči nevinně vykulené: „Chtěl jsem říct, že je naprostý tlučhuba!"