Svéhlavý mazlíček

12. Pouhá noční můra

Hermiona si povzdechla, když se prsty probírala v Dracových vlasech. Byla si skoro jistá, že sní, ale – kromě skutečnosti, že Draco byl člověk a ležel na posteli s hlavou uloženou na jejích prsou, a ne fretka, stočená do klubíčka vedle ní – skutečně neměla pocit, že je to jen sen.

Nebo si nebyla jistá, že se cítí jinak, než když je vzhůru, přesto si myslela, že spí.

„Tohle je něco, na co nedokážu přijít," řekl, poslepu se k ní natáhl a svými prsty stiskl její volnou ruku.

Skousla si ret. Bála se cokoli říct. Kdyby promluvila, mohlo by to způsobit, že vše kolem ní zmizí. Ale pak by to vlastně byl jen sen, který by skončil. Domnívala se, že si tuhle scénu pravděpodobně představovala, protože si tolik přála, aby byl člověkem a mohl jí říct víc o tom, jak se mu to stalo.

Když mlčela, zvedl hlavu tak, aby jí hleděl do očí.

Opět si povzdechla a vzmužila se pro případ, že ji probudí její vlastní hlas. „Co?"

„Proč se mi tak moc snažíš pomoct?"

Pokrčila rameny. „Protože si myslím, že by nikdo neměl uvíznout v téměř úplném mlčení a bezmoci tak, jak se to stalo tobě?"

Jeho tmavé obočí vystřelilo vzhůru a zmizelo pod rozcuchaným okrajem plavých vlasů. „Ani někdo, koho nenávidíš?"

„Nechci tě nenávidět, Draco," odvětila bez přemýšlení a její rty zvlnil zamračený výraz.

Opět se pohnul, tentokrát na svou stranu postele, a opřel se o loket, aby se na ni podíval. „Tak co tedy cítíš?"

Zatajila dech, když se zadívala do těch šedých očí a vzpomněla si – vzpomněla si, jaké byly, než se staly korálkovými a fretčími. „Já..." odkašlala si a zkusila to znovu. Proč jí dělalo potíže mluvit s ním tváří v tvář v jeho lidské podobě? „Připouštím, že to nevím."

Tentokrát pokrčil rameny on. „No, pak prohlašuji, že tvé touhy nejsou tak nesobecké, jak si myslíš."

„M-moje touhy?" nevěřícně vyprskla. Ale tohle, to byl jen sen o jejím bývalém nepříteli, který právě použil její ňadra jako podložku hlavy. „V tomhle zmatku nemám žádné touhy. O čem to mluvíš?"

Zavrtěl hlavou a koutek jeho úst v úšklebku povyskočil vzhůru. „Nech toho, nejsem zvrhlík. Chci tím říct, že chceš zlomit kouzlo, abych byl znovu člověkem, protože tak je to jistě správné. Ale pokud mne budeš mít skutečného – někoho, kdo může chodit po dvou nohách, povídat si s tebou, a je schopný ocenit, že tě viděl nahou -" Tady ignoroval zdrcující, zlý pohled, kterým ho probodla. „Stát před tebou, schopný ti tak snadno připomínat všechno to, co jsi na mně vždycky nesnášela, takže nebudeš muset analyzovat to, co jsi cítila od té doby, co ses vrátila do Bradavic."

Zatvářila se kysele. Jeho všímavost se jí nelíbila. Pravda, tento rozhovor vede se svým podvědomím, ale i tak. „Cože jsem měla cítit?"

„Když ses divila tomu, že jsi měla pocit, jako bych ti chyběl."

Prudce se zvedla a vrazila do něj tak, že spadl z postele. „Tohle od tebe nemusím poslouchat."

Draco dopadl na podlahu. Překonala nutkání se rozesmát, jen zdvihla obočí, když sledovala, jak se pokouší si sednout. „Tohle nebylo třeba. A jestli to nechceš slyšet ode mne, s kým si o tom chceš promluvit?"

Těžce polkla. Měl pravdu. Měla by ho nenávidět, po tom všem, co jí prováděl v dospívání, po mučení v rukou jeho rodiny - míněno doslovně– by pro něj neměla mít nic kromě zloby a zášti.

Ale mít ho malého a bezmocného ve své péči... Myslela si, že jí to možná připomíná okamžiky, které letmo zahlédla. Okamžiky, o nichž si myslela, že si je představovala, když býval Draco zranitelný, když se bál... Když byl člověkem, ne ve fyzickém smyslu slova, ale kdy skutečně projevil srdce. Složité srdce schopné cítit víc, než mu kdy ona a její přátelé byli ochotní uznat.

Nechtěla být právě teď v jeho blízkosti, vidět před sebou jeho lidskou tvář, když se znovu vracel zpět na postel, zatímco bojovala s takovými myšlenkami.

Obrátila se na patě a vrhla se ke dveřím.

„Grangerová," vykřikl a šedé oči se rozšířily. „Počkej, nechceš jít..."

Potřásla hlavou, otevřela dveře a prošla jimi.

Bezbarvá scéna, do níž vstoupila, nebyla chodbou u dívčí ložnice. Násilím polkla a rozhlédla se kolem sebe. Srdce jí v hrudi silně bušilo, když zjistila, že se ocitla v ústí Obrtlé ulice.

Nahlédla do ní. Viděla pokroucené, polorozpadlé domy. Z oken vykřikovaly zdeformované hlasy, temné, zkřivené ruce vystupovaly ze stěn a lapaly do vzduchu.

Ještě jednou těžce polkla a potřásla hlavou. Couvla před strašlivým pohledem na hnusné a pokřivené budovy. Do někoho narazila a povzdechla si. Projel jí pocit úlevy – Draco ji zřejmě musel následovat. Otočila se a vzhlédla.

„Draco, díky Bo..." slova jí odumřela na rtech, když spatřila maskovanou postavu. Stíny vrhané jeho kápí zakrývaly mužovu tvář.

Do koutků očí se jí draly slzy a žaludek se proměnil v led. To bylo špatně, všechno bylo špatně. Ustoupila, aby se protáhla kolem cizincova pláště, ale za ním se objevily tvary, které se zformovaly do dalších, jemu podobných postav.

O krok ustoupila. Oni se jako jeden muž pohnuli za ní.

Sáhla po hůlce. Zjistila, že je bezbranná, a udělala to první, na co dokázala pomyslet – obrátila se a rozběhla se Obrtlou ulicí.

Domy se k ní blížily, špičky drsných prstů ji škrábaly a rozdíraly její kůži, když je míjela. Hlasy zesílily. Volaly její jméno, znělo to jako skučení větru v bouři.

Přitiskla si ruce k uším a nepřestávala běžet. Riskovala ohlédnutí. Byli tak blízko... tak blízko a všichni napřahovali hůlky.

Když se znovu obrátila kupředu, ztratila rovnováhu. Kamenné ruce jí zabránily v pádu, ale odmítaly ji propustit. Snažila se s nimi bojovat, přitom slyšela stále se přibližující cizí kroky.

Vymrštila ruce proti zkrouceným, neústupným prstům tak tvrdě, až měla dojem, že si láme kosti. Zoufale vzhlédla. Spatřila vůdce, jak zvedá hůlku, aby udeřil a –

xxx

Hermiona se posadila a zalapala po dechu. Ledový pot jí smáčel vlasy na čele i tváře, když přelétla očima po temné ložnici.

Něco ji potlapkávalo po ruce a ona se podívala dolů na postel. Seděla tam její malá, bledá fretka a zírala na ni těmi svými břidlicovými očky – vykulenějšími než obvykle. Přemýšlela, jestli se obává její paniky, nebo jestli Draca prostě jen probudila.

S nuceným lehkým smíchem potřásla hlavou, uchopila ho a přitiskla ho k sobě. „Byla to jen noční můra," šeptala a nebyla si jistá, zda to vysvětluje jemu, nebo uklidňuje sama sebe.

Přitiskl se k ní a natáhl se, aby se čeníškem dotkl její tváře.

Znovu se zasmála a zavrtěla hlavou. „Promiň, že jsem tě probudila," zašeptala téměř neslyšně.

Zavřel oči a lehce si odfrkl. Neexistoval žádný způsob, jak jí říct, že by ji rád nějak uklidnil. Předpokládal, že přítulná fretka bude muset stačit.