Svéhlavý mazlíček

16. Nepravděpodobné pouto

Na opuštěném schodišti nedaleko ředitelny seděly v nevlídném tichu dvě dívky. Draco, stulený v Hermionině klínu, upíral své korálkové oči na Pansy, která na něj hleděla naprosto zmateně.

Stále znovu a znovu pofrkával – zvláštní, roztomilý zvuk zněl v tichu podivně hlasitě – a Hermiona si nebyla jistá, jestli to dělá, aby narušil strnulé mlčení, nebo jestli chytil rýmu.

Ach jo, kde byl ten Hagrid? Uměla si představit, že jestli je pořád ještě pryč, musí to znamenat, že má nějaké potíže se zvykáním Drápa na nové prostředí. A ona si tu dělá starosti s fretčím popotahováním.

I kdyby věděla, jak rozeznat, že je nemocný, nebylo příliš pravděpodobné, že ve školní knihovně se vyskytuje hodně knih o chovu fretek. Mohlo to být podobné jako u kočky nebo psa? Jeho čenich bude třeba vlhký či suchý, jak to často kontrolovala u Křivonožky, když byl nabručenější než obvykle?

Ale kdyby to v Dracově případu nic neznamenalo, zbytečně by se trápila a –

„Neříkali to, ale..." Pansy konečně odtrhla pohled od Draca. Odvrátila se a těžce polkla, než dokázala pokračovat. „Ale napadlo to tebe, že? Pověz mi o tom."

Dracova hlava klesla na stranu, zatímco dál zíral na svou bývalou přítelkyni. Jistě, nepřisuzujte mi žádné zásluhy, děkuji pěkně!

Hermiona se odpoutala od problémů s fretčím kýcháním, potřásla hlavou a něžně pohladila Draca po kožíšku. „No..." lehce se rozesmála. „Ne, tedy ano, ale technicky to byl Dracův nápad stejně jako můj."

Draco stočil hlavu pod jejími hladícími prsty, aby na ni viděl. Určitě mu ráda ponechávala zásluhu tam, kde to bylo správné. Proč mu to připadalo roztomilé?

Sakra, Grangerová, pomyslel si a sevřel drobnou tlamičku, vážně se mi nelíbí, jak moc tě začínám mít rád.

„Napadlo mě, že bys nám mohla pomoct. On tě určitě vnímal jako jednoho z mála lidí, kterým důvěřuje, a tak se tvoje pomoc zdála být úplně přirozená."

Pansy svraštila obočí, když se setkala s Hermioniným pohledem. „On mi věří?"

Na Hermioniných rtech se objevil mdlý úsměv při vzpomínce, jak rozrušeně Pansy vypadala před pár dny, když se poprvé ptala, jestli o Dracovi něco neslyšeli. „Samozřejmě. Jste přátelé, že ano?"

Draco se zachvěl. Čekal, že na něj Pansy začne ječet. Nebyla si jistá, čím jsou si navzájem, a on to věděl. Ještě hůř; byl štěstím bez sebe, že ji nechal.

Pořád ho překvapovalo, že – i když neochotně – souhlasila s tím, že mu pomůže.

K jeho dalšímu překvapení Pansy přikývla, pokrčila rameny a sklopila oči k zemi. „Byli jsme. Prostě... mezi námi to po válce bylo opravdu divné. Řekla bych..." potřásla hlavou. „Jen jsem se bála, protože jsem nevěděla, jak na tom s ním jsem, víš?"

Hermiona zvedla obočí a přikývla. „Vlastně ano. Přesně vím, jak to myslíš."

„Myslíš ty a Wízlí-" vyhrkla Pansy, vzhlédla a protočila oči. Obvykle se nezatěžovala žádnou zdvořilostí, ale byla si plně vědomá, že ji Grangerová může odstřihnout od zpráv o Dracovi. „Promiň, jsem zvyklá, že mu Draco takhle říká. Ty a Weasley?"

Draco si povzdechl. Upřímně řečeno, zajímala ho reakce Grangerové, když by slyšela říkat takhle ryšavému hňupovi někoho jiného než jeho. Věděl, že jemu by se pravděpodobně znechuceně vysmála, pokud by vůbec tu nepřátelskou přezdívku komentovala.

Hermiona přikývla. Nedokázala se ovládnout a maličko se ušklíbla. „Jo. My, hmm... prožili jsme jistý okamžik a on si myslel, že od té chvíle jsme spolu. Celé léto jsem se bála, že mi nikdy neodpustí, když jsem mu řekla, že nejsme."

„Merlinovy vousy, kluci jsou pravá osina v zadku, že jo?" povzdechla si Pansy.

Hermiona se zasmála a znovu přikývla. Nastala další chvíle ticha, třebaže mnohem příjemnější než ta první. Pansy nesměle vztáhla ruku a s nejistým výrazem Draca jemně poškrábala nehty mezi ušima, zatímco Hermiona navykle pokračovala v hlazení jeho kožíšku.

Dracovy oči se zavíraly a hlava mu klesla na stehno Grangerové. Pokud se jeho týkalo, snažil se – zoufale – aby odpoutal svou mysl od představy, jak by to teď asi vypadalo, kdyby se nacházel ve svém lidském těle.

„Podívej," Pansy si zamyšleně skousla ret, než pokračovala: „Vím, že tohle z nás nedělá kamarádky nebo něco podobného..."

Přerušil ji Hermionin smích, ačkoli ta slova naznačovala, že zázraky se dějí. „Bože, ne. Samozřejmě že ne. Dovedeš si to představit?"

Drobný úsměv zvlnil Pansy rty, když pokračovala: „Jo, jasně. Ale, hm, víš, co jsem tenkrát říkala? Že se Draco vrátil do školy, aby něco odčinil? Pravděpodobně je to jasné, mluvil o tobě a o Potterovi."

Draco zvedl hlavu a ospale na ni zasyčel. Ale lenost toho gesta způsobila, že naprosto nebylo zastrašující.

„Pšt, ty," řekla Pansy a klepla ho prstem po čenichu. „To máš za to, že jsi mě celé léto odbýval."

Hermiona nakrčila obočí. „O mně a o Harrym?"

Pansy přikývla. „Něco o tom, že měl udělat víc, ale..." pokrčila rameny. „To je všechno, co k tomu řekl."

Hermiona se zatvářila rozpačitě, když slétla očima ke křehkému tvorečkovi, stočenému v jejím klínu.

„Měla bych jít. Nemůžeme riskovat, že nás uvidí povídat si ti, co tohle provedli, a ještě ke všemu máš s sebou Draca."

„Sa- samozřejmě," souhlasila Hermiona náhle podivně neživým tónem.

Pansy znovu přikývla, stáhla ruku a vstala. „Vypadá to, že až tenhle zmatek skončí, vy dva si budete mít hodně co povídat."

Hermiona vzhlédla, aby odpověděla – ne že by nad tím už párkrát nepřemýšlela sama – ale Pansy už spěchala chodbou pryč.

„Má pravdu," upřela pohled do Dracových břidlicových očí. „Až to skončí, velmi  dlouze si spolu o tomhle promluvíme, že?"

Draco se rozvinul. Předními tlapkami se jí vyšplhal po košili a špičkou čeníšku se dotkl jejího nosu.

Potřásla hlavou a tiše se zachichotala. Nemohla si pomoct, musela se zeptat: „Až budeš znovu člověkem, hodláš tohle dělat často, že?"

Ještě jednou se dotkl jejího nosu, než jí položil svou chlupatou hlavičku do ohybu krku.

Cítila, jak se jí srdce zatřepetalo v hrudi, když Draca vzala a položila si ho na rameno, aby mohla vstát. Odmítla  uvažovat o tom, jak moc začínala věřit, že by ho mohla mít ráda.

Přesto na to nakonec jaksi myslela. A z toho důvodu té noci usnula velmi pozdě.