Svéhlavý mazlíček

38. A sem tam plán funguje

Pro Any_Bayer. Na cestu. ;)

Příští pondělí po vyučování byli všichni zavolaní do kanceláře ředitelky. Každému, kdo procházel okolo a přihlížel, se zdálo, že ve chvíli, kdy si nebelvírští studenti uvědomili, že jdou stejným směrem jako Pansy Parkinsonová, se rozpoutalo peklo.

„Co tady krucinál pohledáváš?" obořila se na Pansy hrozivě Hermiona, když se oni čtyři vydali chodbou po boku jediné zmijozelky. Pansy odpověděla znechuceným protočením očí a náhodou strčila do Grangerové, zatímco ta se kolem ní prohnala, aby se ujala vedení.

„Ať se děje cokoli, jsem si jistá, že je to tvoje chyba," zasyčela, zahrozila rukou a téměř se otočila, aby na premiantku plivla.

Hermiona vykročila k ní, ale Harry ji vzal za loket a stáhl zpět. Ginny se se zvýšeným úsilím vecpala mezi obě dívky a všichni pokračovali k ředitelčině kanceláři.

Ron šel pár kroků za ostatními a celou cestu Pansy probodával očima.

Jakmile se ocitli v bezpečí před slídivýma očima a ušima na pohyblivém schodišti, kolektivně si oddechli. Ta změna však neunikla Dracovi – seděl v jednom z pohodlných křesel a čekal na ně – protože všichni ze sebe nechali spadnout napětí. „Bylo těžší předstírat, že se navzájem nenávidíte, než jste si mysleli, co?"

Veselý tón, který zněl v jeho hlase, žádný z nich nepřeslechl. Každý z nich mu přiměřeně odpověděl... s kyselým výrazem a zamračením. Harry jen obtížně udržel Ginny, aby nepraštila bývalou fretku po hlavě.

„To se ti snadno řekne," poznamenal Ron, když padl do křesla naproti Dracovi. „Všechno, co musíš předstírat ty, je předstírat, že jsi neviditelný pod neviditelným pláštěm."

Ani Hermiona se nedokázala ovládnout a zachichotala se, zatímco Draco výhružně přivřel oči.

„Jestli jste už skončili," zazírala na ně profesorka se zvednutým obočím.

Rozhihňaní dospívající rázem vystřízlivěli a věnovali jí plnou pozornost.

Po chvíli, v níž přejížděla očima z jednoho na druhého, promluvila: „Myslím, že všichni už máme dost toho čekání, té bláznivé šarády."

Odpovědi se ujala Hermiona a Harry si pomyslel, že je to jasné, protože ona jediná byla tak odvážná, aby promluvila, když se profesorka tvářila tak přísně. „Už jsme na ně zkoušeli tlačit, ale nezjistili jsme nic, co bychom už nevěděli, paní profesorko."

Se zamračením pokrčila rameny a vtiskla se do křesla, které už obsadil Draco. „Co když je Harken děsí víc než fakt, že by mohli být odhaleni?"

„Pane Malfoyi," povzdechla si ředitelka, „chtěla bych, abyste si ještě jednou zahrál na ducha, pokud můžete. Možná je třeba další pošťouchnutí."

Hermiona protočila oči, ale zadržela sten, když tváří jejího přítele probleskla škodolibá radost při pomyšlení na školou schválené mučení. „A co jestli za ním pořád ještě nepůjdou?"

„Pak ho chci konfrontovat sama. Tohle každopádně skončí. Dnes v noci. Už moc dlouho jsem jim dovolovala, aby si mysleli, že jim to prošlo," pronesla ředitelka.

„Tak co tedy mají dělat ostatní?" zeptal se Harry.

„Budete na nás čekat v jeho pokojích, zatímco se k němu nečekaně přiblížím, abych si s ním později večer soukromě promluvila." Vyklenula obočí. „Samozřejmě budete všichni tak chytří, abyste se řádně ukryli. Mám strach o pana Malfoye. Jestli se plán nějak zvrtne, možná budu potřebovat vaši pomoc."

Ve skupině bylo patrné nějaké ošívání a přesuny, dokud Pansy, ze všech lidí v místnosti právě ona, nepromluvila: „Co mu chcete říci, až se mu postavíte?"

Profesorka pokrčila rameny a upřela pohled na pár rozvinutých svitků na svém stole. „Oznámím mu, že se jeho malá skupinka přiznala; to ho bezpochyby přiměje reagovat."

„Paní profesorko, vy budete lhát?" v Pansyině hlase zcela otevřeně zazněl šok i obdiv.

„Nebudu lhát, slečno Parkinsonová." I když Minerva nezvedla oči od svých záležitostí, z místa, kde Pansy stála, bylo zcela jasně vidět její zvednuté obočí. „Nicméně budu-li to při této příležitosti považovat za nezbytné, pravdu si poněkud přizpůsobím."

Po chvíli, kdy Pansy vstřebávala předložená fakta, se naklonila blíž k nebelvírům, a divadelním šepotem pronesla: „Není divu, že ji všichni tak milujete.

xxx

Draco se plížil chodbou ve sklepení a vyhnul se ospalému třeťákovi, který mířil z koupelny do ložnice. Kromě jeho vlastních pohybů tlumených pláštěm a onoho osamělého studenta bylo sklepení zcela tiché.

Zastavil se, aby vyčkal, až se za ním zavřou dveře koleje, a pak pokračoval dolů ke křídlu, kde byli ubytováni kruvalští kouzelníci. Právě když se chystal otočit knoflíkem od dveří Akselova pokoje, stáhl ruku a lépe si to rozmyslel.

Otočil se a zkoumavým pohledem přelétl dveře. Který pokoj patřil tomu, co si minule hrůzou cvrknul do kalhot?

Vybavil si správné dveře, a krutý úsměv zkřivil jeho rty, když zamířil tím směrem.

xxx

Aksela vytrhly ze spánku ruce, které mu lomcovaly náprsenkou noční košile. „Tak už se konečně prober," řekl kdosi netrpělivě.

„Běline?" posadil se a setřásl ze sebe ruce druhého kouzelníka. „Co se děje?"

„To Enrick, už – už to nemůže vydržet."

Aksel odkopl pokrývky a vyhoupl se z postele. Rozhlédl se a viděl, že všichni ostatní – kromě Enricka – stojí u dveří. „Co se stalo? Co on -?"

„Říkal, že znovu viděl ducha. Šel si o tom promluvit s Harkenem. Musíme za ním."

Aksel se zlobně zamračil a znovu je všechny přelétl očima. Vypadali vyčerpaně, měli kalné oči... unavené a nervózní. Harken – jak Aksel pozoroval při společných hodinách i jídlech, a také když ho potkával na chodbách – byl klidný a bezstarostný. Zdálo se, že se od celé záležitosti distancoval, zatímco oni...

Z nočního stolku sebral hůlku a vrhl se ke dveřím. To oni platili za jeho plán.

Ostatní mu byli v patách a Bělin, když viděl, jak jeho přítel smrtícím stiskem uchopil hůlku, se zeptal: „Akseli? Počkej! Co chceš dělat?"

„Chystám se podpořit Enricka." Už při této odpovědi cítil, jak se všichni ostatní zachvěli hrůzou. Všichni si mysleli, že svého přítele zastaví, ne že ho bude podporovat v jeho šílené akci.

Ale nezvolnili tempo; nikdo z nich se neodvrátil, ani nešel zpět do svého pokoje. Chtěli chránit profesora, když domlouvali ten průšvih, ale co teď, když se všechno zvrtlo?

„Věřím, že tenhle chlap by Enricka klidně zabil, aby ochránil sám sebe," mumlal si pod nosem, když uháněl kupředu. Nebo taky nás všechny.

Nevěděl, na koho má větší zlost; jestli na Harkena za to, že je zatáhl do téhle šlamastyky, nebo na sebe, protože Harkena neprokoukl dřív.