Svéhlavý mazlíček

24. Skoro jako naplánované

Když šel Draco za Dr. Evesovou ke dveřím, na něž mu ukázala, natáhl se zpět a propletl si s Hermionou prsty.

Pevně se zakousla do spodního rtu a přinutila se neohlédnout se na ostatní, když Dracovi dovolila, aby ji vedl s sebou. Následovala jej dovnitř, opatrně zavřela dveře a pak začala věnovat pozornost pracovně, v níž se ocitli. No – přikývla si, když se rozhlédla – kromě toho neuvěřitelného množství novověkářských tretek, vyrovnaných v policích, stejně jako tomu bylo v čekárně, místnost vypadala skoro tak jako každá kancelář psychiatra, kterou kdy viděla v televizi. To jí bylo překvapivě příjemné.

Stejně jako zarámované diplomy a potvrzení o získání doktorského titulu, zaplňující stěnu za stolem. Neuvědomovala si, že zadržuje dech, ale teď vydechla a uvolnila se. Ano, rozhodně  bylo příjemné vidět oficiální lékařský diplom.

Doktorka Evesová si vzala ze stolu pero a notes, pak se otočila k nim. „Tak, a teď..." její hlas se postupně vytrácel. Naklonila hlavu na stranu, když za Dracovými zády spatřila Hermionu. „Slečno, měla byste vědět, že obvykle nikomu nedovoluji přihlížet."

„Paní doktorko, musím trvat na tom, abyste udělala výjimku," řekl Draco pevně.

Hermionino srdce se zachvělo. Jeho ruka ji pevně tiskla, zatímco mluvil. Ztlumila ušklíbnutí – samozřejmě věděla, že neobvyklé okolnosti, které je svedly dohromady, zesilovaly vzájemný pocit ochrany a podpory. Ale kdykoli dal najevo, že potřebuje  její přítomnost, nedokázala poručit svému pulzu, aby nezrychlil.

Nápadně pohlédla na jejich spojené ruce a terapeutka přikývla. „Aha. Samozřejmě, dělám výjimky, pokud o to pacient požádá. Posaďte se, prosím."

Draco zamířil k pohovce, a zatímco se usazovali, stále ji držel za ruku. Zaměřil se na svůj dech, na prosté vnímání, jak vzduch proudí dovnitř a ven z plic. Soustředil se na hladkost oblečení na své kůži. Na pocit, jak Hermionina ruka svírá tu jeho.

Zdálo se mu, že ve zcela náhodných intervalech poklepává palcem o hřbet jeho ruky. Bylo to příjemné, ale nelíbila se mu ta nahodilost. Jedna z věcí, kterých si všiml v době, kdy se skrýval pod jejími vlasy, byla, že jednala nahodile, jen když se cítila zoufale a nervózně. Teď byla nervózní, přestože to byl její nápad.

Když se odvrátila od lékařky a posadila se, vzal její tvář do své volné dlaně. Ty kaštanové oči se k němu zvedly.

Chviličku do nich jen hleděl. „Budu v pořádku."

„Takže. Draco, že ano?" Doktorka Evesová si upravovala brýle na kořeni úzkého nosu, zatímco si pročítala poznámky. „Jste tady, protože se pokoušíte vzpomenout si na detaily útoku, který proběhl před několika týdny?"

„Máte pravdu."

Doktorka přikývla. „Tak dobrá," natáhla se dozadu, aby si ze stolu vzala metronom ze dřeva a stříbra. „Můžeme začít?"

Draco si vyměnil pohled s Herminou. Snažila se o povzbudivý úsměv a selhala. Její nepovedený, žalostný pokus ho téměř rozesmál. „Ano."

„Dobře." Lékařka si odkašlala a položila metronom na konferenční stolek mezi nimi. „Tak se uvolněte."

xxx

Ginny se zamračila, když pohlédla z Pansy na Rona a zpět. Seděli v protilehlých rozích čekárny, co možná nejdál od sebe. Zmijozelská čarodějka se usadila na okenním parapetu a pozorovala ulici dole. Ron zaujal místo na přecpaném sedacím vaku a pohrával si s uvolněnou nitkou na rukávu.

Vypadali, jako by každý byl ve svém vlastním malém světě, a přesto... Ginny by mohla přísahat, že ti dva po sobě znovu a znovu vzájemně vrhají letmé pohledy. Stejně rychle se odvrátili a potřásli hlavami.

Opravdu by měla zjistit, o co jde.

Praskavý zvuk za ní způsobil, že otočila hlavu. Harry stál vedle police a ten kus drahého kamene, který předtím držel, byl nyní vejpůl... Jedna část ležela stranou na polici, druhou – hrbolatou – měl v ruce.

Zachytil její pohled, zelené oči za drátěnými obroučkami široce otevřené. „Jejda."

Ginny se zhroutila a plácla se dlaní po čele.

xxx

Hermiona si dělala své vlastní poznámky. Vzhlédla od popisů, které jim Draco poskytoval. Prvního – vůdce kruhu – poznala.

Udělali to všichni  společně.

Dohromady sedm tváří. Byla si jistá, že mohou určit těch ostatních šest. Ale v tom...

„Ne, ne!" vykřikl Draco náhle a začal sebou na pohovce mlátit. Lékařka s Hermionou na sebe letmo pohlédly, než se k němu obrátily.

„Paní doktorko? Prosím, probuďte ho teď! Zbytek známe, potřebujeme jen jejich tváře!"

Evesová přikývla a promluvila tichým, jemným, uklidňujícím hlasem.

„Draco, zůstaň klidný. Tady jsi v bezpečí. Teď budu počítat zpátky od pěti, až dopočítám, budeš cítit, že se vracíš. Až lusknu prsty, probudíš se a budeš se cítit svěží."

Hermiona svraštila obočí, rukou vklouzla do kabátku a uchopila hůlku.

„Pět...čtyři...tři...dva...jedna." Doktorka luskla prsty a Draco otevřel oči.

Posadil se a rozhlédl se kolem, nejistý, jestli to fungovalo.

„Jak se cítíte?" ptala se Evesová, ale Draco si jí nevšímal a obrátil svou pozornost k Hermioně.

„Vyšlo to?"

Přikývla. Přikývl v odpověď a Hermiona vytáhla hůlku. Dříve než doktorka stihla zaznamenat pohyb, Hermiona vyslovila kouzlo.

Rychle vyskočila ze svého místa vedle Draca. Vytrhla příslušné stránky z lékařčina notesu a obešla stůl.

Draco na ni ode dveří pohlédl. Proč nejdou? „Co to děláš?"

„Označuji schůzku s tebou jako zrušenou." Rychle prohlížela předchozí záznamy, aby zjistila, jak si doktorka škrtala zrušené.

Podobným klikyhákem přeškrtla řádek s Dracovým jménem a položila pero přesně tam, kde bylo. „Dobrá, tady jsme hotoví."

xxx

Čtveřice v čekárně zvedla hlavy, když se Draco s Hermionou vrátili.

„No?" zeptala se Pansy, jak vstávala.

„Máme je. Máme je všechny. Takže, jednoho znám, ale ostatní..."

Pansy jí vytrhla notes z ruky. Jak listovala stránkami, vykulila oči. „Já je znám."

„To sedí," řekl Ron kysele.

Pansy ohrnula rty a syčivým šeptem odpověděla: „Sklapni. Ne, vážně. Všechno jsou to přestupy z Kruvalu, sedmý ročník Zmijozelu, ale ten poslední..."

„Vím." Hermiona přikývla. Znovu všem pohlédla do očí, než pokračovala: „Profesor Harken."

V místnosti nastal okamžik napjatého ticha, dokud ho Harry nepřerušil: „Páni. Kletba obrany proti černé magii zase udeřila."

Hermiona se k němu otočila a přikývla. Pak uviděla rozbitý artefakt na poličce. Ušklíbla se a povzdechla si.

Proč nikdy nic nemohlo jít tak hladce, jak to bylo naplánované?