Svéhlavý mazlíček

17. Období klidu končí

Pansy se do konce následujícího týdne nepovedlo zaslechnout nic, co by se týkalo Draca. Profesorce McGonagallové se z pokračujících testů podařilo shromáždit ještě několik kousků důležitých informací, ale k vyřešení problému jí stále chybělo pár klíčových poznatků. Hagrid se konečně vrátil do Bradavic. K Hermionině veliké úlevě byl schopný potvrdit, že Draco skutečně není nachlazený. I když pro ni nebylo snadné udržet Draca, aby se mu nezahryzl do prstů.

V neděli večer Harry seděl a sledoval, jak Hermiona prostřednictvím pergamenových lístečků mluví s Dracem v nerušeném ústraní, ukrytá v dýňovém políčku u Hagridova srubu. Byli téměř úplně skrytí před cizími pohledy, ale Harry si nedokázal pomoct a každou chvíli se obracel nazpět k hradu, aby se ujistil, že se nikdo neblíží.

Ginny se na něj ušklíbla a přitiskla se k jeho rameni. Opírali se o nízkou kamennou zídku, která z poloviny obepínala pole. „Hej, je to v pořádku. Vážně. Víme, že jsou tady, a sotva je dokážeme rozeznat."

Harryho zelené oči se za brýlemi protočily, když potřásl hlavou. Nechtěl mluvit o tom, co mu táhlo myslí. Stále se zdráhal připustit, že má s Dracem soucit.

Ale nebyla to jen Dracova situace, kvůli které se cítil tak hrozně.

„To není kvůli tomu," zašeptal a naklonil hlavu k Ginny. „Mám strach. O Hermionu. Chci říct, podívej se na ně."

Pohlédla k stěží viditelné kamarádce a zamračila se. Z místa, kde stáli, mohli vidět její výraz, ačkoli fretka, která pobíhala od jednoho čtverečku ke druhému, aby pokračovala v rozhovoru, byla před jejich očima úplně chráněná.

Hermiona přikyvovala, usmívala se a hovořila, ačkoli oni ze svého místa nemohli slyšet, co říkala.

Ginny poklesla ramena. Ano, přesně věděla, na co Harry naráží.

„Je si tak jistá, že se to vyřeší, ale co když to nepůjde? Co -?"

„Já vím, co když zůstane takhle?"

Ani jeden z nich chvíli nedokázal promluvit. Ne, když oba přemýšleli o tom, co by Hermiona cítila, kdyby se Draco už nikdy nestal člověkem.

Ginny se otočila, sklonila se a přitiskla hlavu k Harryho hrudi.

„I když," řekl a snažil se o lehký tón, který se mu moc nepodařil, „Hermiona a profesorka McGonagallová jsou u toho. Jsem si jistý, že máme zbytečné obavy."

„Asi máš pravdu."

Prstem pod její bradou jí zvedl tvář. Usmál se a sklonil se k jejím ústům.

Právě když mu svými rty vyšla vstříc, upoutal jejich pozornost nějaký rozruch. Společně se otočili po zvuku dupajících nohou. Spatřili Rona a... Pansy? Ano, Ronovi v patách zcela jistě spěchala Pansy Parkinsonová.

Ginny koutkem oka zachytila pohyb a viděla, jak Hermiona popadla Draca do náruče a postavila se proti přibíhající nesourodé dvojici.

Hermiona opustila políčko a vstoupila Pansy přímo do cesty.

„Co je? Co se stalo?"

Ta dokázala zabrzdit těsně předtím, než do Hermiony narazila. Zaklonila hlavu a chvíli popadala dech, než nejistě odpověděla: „Něco jsem zaslechla. Ne-nejsem si jistá, kdo mluvil, neviděla jsem na ně a nepoznala jsem hlasy, ale rozhodně  mluvili o Dracovi!"

Hermiona si instinktivně přitiskla fretku k hrudi a těžce polkla. „Co... co říkali?" Ignorovala, že jí strach svírá hrdlo.

„Říkali..." odmlčela se a rozhlédla se kolem, jestli není někdo nablízku.

Netrpělivý Ron – kterého očividně informovala, když tvrdohlavě odmítal prozradit, kam jejich malá skupinka zmizela – jí do toho skočil. „Slyšela, jak někdo mluví o tom, že fretka je někde na školních pozemcích. Zdá se, že někdo slyšel o nějaké dívce, která má takového mazlíčka, potom, co jste vy dva předvedli první večer."

Hermiona si s Dracem vyměnila pohledy. Starost v jejích očích rozdírala Harrymu a ostatním přátelům srdce. „Opravdu ho hledají?"

Pansy pokrčila rameny, ale pak se zamračila a loktem Rona odstrčila dozadu. Trhl sebou a třel si zasažené místo. Ustoupil ještě o krok a mračil se na týl Pansyiny hlavy, zatímco pokračovala v rozhovoru s Hermionou.

„Podívej, vážně si nejsem jistá, ale myslím si, že ano." Znovu pokrčila rameny a sklouzla pohledem stranou, zjevně nesvá z neurčitosti svých zpráv. „Vypadá to, jako by chtěli vědět, kdo ho má, ale... neřekli důvod."

„Proč ses aspoň nepokusila je zahlédnout?" zeptal se Ron chladně. Hermiona si na okamžik myslela, že se na ni zlobí kvůli nedostatku snahy, ale pak si uvědomila, že je asi jen zmatený z té rány loktem.

„Byla jsem v menšině, ne?" vyštěkla Pansy a přes rameno na něj vrhla smrtící pohled. „Nevím, kdo to byl. Co kdyby neměli žádné zábrany mi ublížit, aby mě umlčeli? Nebo mě také přeměnili?"

„Jo, to by byl  zločin," zamumlal Ron a obrátil oči v sloup.

Pansy se k němu začala otáčet, ale Hermiona ji popadla za zápěstí.

„Pansy, prosím tě, nevšímej si ho. Ron někdy dokáže být... protivný."

Ron se při Hermionině snaze Pansy uklidnit zachmuřil, ale mlčel. Pansy se opět obrátila k Hermioně a potřásla hlavou. „Jsem si jistá, že je uslyším znovu. Příště se pokusím je zahlédnout. Přiběhla jsem sem, protože jsem si myslela, že bys to měla vědět. Doteď jsi Draca celkem dobře schovávala, ale možná budeš chtít být zvlášť opatrná, než se tohle vyřeší."

Hermiona přikývla a zvedla Draca, aby se usadil ve svém obvyklém úkrytu pod jejími vlasy. Pevně se jí stočil kolem krku s čeníškem útěšně přitisknutým k pokožce těsně nad límcem.

xxx

Když se vydali zpátky do hradu, Pansy se odpojila od jejich skupiny, než si jí někdo všimne.

Ostatní tři na Hermionu dávali pozor během večeře. Vložila do ubrousku pár kousků jídla, které dá Dracovi později v ložnici – nepřála si, aby vystrkoval hlavu, což obvykle dělal, když ho krmila z ruky.

Velkou síní se mezi studenty a profesory, zabranými hluboko v rozhovorech, rozlehl podivný, ostrý, škrábavý zvuk. Nastalo ticho. Všichni se rozhlíželi po zdroji toho zvláštního hluku. Ozval se znovu. Zdálo se, že se odráží od kamenných zdí. Hermionina šíje ztuhla a lehce se zachvěla, když ucítila, jak se jí Draco pevněji přitiskl ke krku.

Chtěla zvednout ruku a pohladit ho pro útěchu, ale neodvážila se toho, protože by její gesto mohl kdokoli uvidět.

Srdce jí začalo prudce bít v hrudi, když se Velká síň ponořila do tmy. Nedokázala se ovládnout, zvedla ruku a prsty zajela pod vlasy, aby mu jimi konejšivě přejela po kožíšku.

Druhou rukou nahmátla hůlku, pevně ji uchopila a zašeptala jen tak hlasitě, aby ji Draco slyšel: „Neboj se, nikomu nedovolím, aby tě dostal."

Draco přitiskl tlamičku k její ruce, miloval zvuk jejích slov. Jen si nebyl jistý – vzhledem k tomu, že pořád ještě neměli ponětí, kdo za tím stojí – jak by jim mohla zabránit se k němu dostat, kdyby k tomu byli pevně odhodlaní.

Všude kolem se začaly pomalu, blikavě rozsvěcet hůlky a osvětlovaly Velkou síň. Hermiona si nebyla jistá, zda není chyba nechat ruku položenou na Dracovi, když ji zalilo světlo, ale tak či onak ji nedokázala stáhnout.