Svéhlavý mazlíček

6. Zatraceně, to není možné

Draca prudce popadli, zatřásli s ním, dokonce ho na chvilku či dvě hodili do vzduchu – to se stalo tak rychle, že si toho ani nevšiml, dokud nebylo po všem - jen aby se otloukal o dno klece, když Grangerová spěchala na nástupiště. Možná to byla karma za to, jak přinutil majitele obchodu zamakat si, aby ho zvládl.

Ale co mohl kdokoli očekávat? Muž páchl přesně tak, jak by člověk očekával u někoho, kdo pracuje se zvířaty.

Všechen pohyb náhle ustal a on pod sebou ucítil žuchnutí. Zvědavě sklouzl dopředu, ale uviděl prsty, držící mříž, a okamžitě uskočil zpět do nejvzdálenějšího rohu klece.

Chřípí mu zaplnila příjemná vůně a pochopil, že jsou to prsty Grangerové. Uvědomil si, že se celou cestu bál, aby je ten, kdo mu tohle udělal, nesledoval a klec jí nevyrval. Když poznal, že ji stále drží ona, uklidnil se.

Snažila se ukonejšit své zvíře a Draco se přiblížil, aby viděl, jak si k hrudi tiskne obrovskou ryšavou šelmu. Šťastný panchart, pomyslel si a usmál se, když kočku vracela zpět.

Do jeho klece sáhla váhavá ruka. Předpokládal, že ho chytne a vytáhne. Místo toho jednoduše čekala. Čekala, až k ní přijde sám.

Sklonil hlavu k jedné straně a pozorně sledoval její štíhlé prsty. Byla vždycky tak trpělivá?

Opustil kout a vmáčkl se do čekající ruky. Jemně ho vyprostila z klece. Ocitl se ve vzduchu a setkal se s jejím pohledem. Byl tak blízko její tváři, že mohl spatřit drobné temně rudé tečky v jejích duhovkách, obklopené černými, šedými a bílými odstíny; jedinými, které dokázal v této podobě vnímat.

Zahnal krátký údiv nad tím, jak mohou vypadat lidské oči.

„Draco, ty chudáčku! Jsi v pořádku?"

„Nikdy bys nevěřila, že tohle řekneš, že?"

Draco otočil hlavičku, koutek úst se mu stáhl v reakci na Potterovu otázku. Ale pak ho vzala do náruče. Chvíli mu trvalo, než zaznamenal, že ho Grangerová objímá stejně jako před chvílí svoji kočku.

„Promiň, chlapečku."

Objetí ho utěšilo mnohem víc, než po uplynutí několika posledních hodin svého života pokládal za možné. A držela ho tak opatrně. Grangerová byla trpělivá a jemná? Kdo by to byl řekl?

A hezky voněla. Hrome, proč musela tak hezky vonět? Tak sladce a po květinách.

Ale pak ho od sebe odtáhla a vrátila do klece. Draco v duchu zahmkal. Tahle věc s klecí se přece nedělá!

Samozřejmě, že zámek na dvířkách to nechápal.

Znovu se otřásal, když zvedla klece a prošla kolem lidí, kteří stáli na chodbičce před kupé. Musel naslouchat, když se cestou zastavovala, aby si porozprávěla s přáteli. Věnoval tomu jen poloviční pozornost, ale smála se, když se chystala Longbottoma obejmout nebo něco stejně nesmyslného?

Draco byl velice vděčný, když omezila houpání klece natolik, aby mu to umožnilo nepřemýšlet, jestli fretky mohou zvracet.

Pak byl vržen do vozu a spatřil dva nejmladší Wízlíky. Konečně znovu postavila klec. A potom uslyšel tu nejstrašnější věc, kterou si dokázal představit.

„To je pro tebe." Mluvila s tím ryšavým hňupem, co s ním chodila.

Koupila ho Wízlíkovi? Zatracená práce, pravděpodobně měl věnovat víc pozornosti jejich řečem.

Ale ne! Tohle by neudělala!

Dvířka klece se otevřela, ale Draco couvl.

„Bylo to mezi námi divné, proto chci... chci, abychom byli opět přáteli."

Takže ryšavý hňup není její kluk? Draco předstíral, že tahle novinka ho ani trochu nezajímá.

Znovu vložila ruku do klece. Myslel si, že počká, ale tentokrát sáhla hlouběji. Pomalu a slepě šátrala, až se ho dotkla. Ale nechytla ho, jen kolem něj jemně ovinula prsty.

Prohnul se pod její rukou, překvapen tím, jak příjemné mu byly ty nejprostší dotyky. Jakmile se uvolnil, vytáhla ho ven a položila si ho do klína.

Když se rozhlédl kolem, všiml si odstínů červené, splývající Wízlíkům podél tváří. Byl rád, že je bude moct rozeznat v davu. Bude snadnější utéct opačným směrem.

Pak propukl rozhovor. A Draco byl v pokušení naplánovat pomstu, když naslouchal smíchu a hovoru o tom, jak vypadal jako – když byl zatracenou fretkou – jako... no, jako on sám.

„To je skvělý. Tak ho sem dej."

To byla ta nejhorší slova, jaká mohl Draco slyšet!

Náhle se Grangerová zvedla – upřímně řečeno, byl v jejím klíně naprosto spokojený – a napřáhla ruku, v níž ho držela, k Wízlíkovi. V okamžiku, kdy ho pustila, Draco vyrazil.

Ne, ne, ne. Tohle se nestane! Kdyby to nechal být, mohl by už navždy zůstat fretkou!

Pozoroval, jak se Grangerová obrátila a popadla jeho klec. V panice otočil hlavu a zaťal zuby do špičky prstu ryšavého hňupa.

Wízlík ho upustil na zem. V okamžiku, kdy byl volný, Draco vystartoval. Nemohl se vrátit zpět na klín, tam mohl by být příliš snadno znovu chycen. Copak se nedokáže ani zorientovat? Och – zpět do klece – vůbec ne.

Vyběhl vzhůru mezi Potterem a Grangerovou, a když dorazil na její rameno, našel dokonalý úkryt. Zahrabal se jí pod vlasy, schoulil se a přitiskl se k jejímu límci.

Vydechl si a lehce zasyčel – samozřejmě, v jeho hlavě to byl triumfální smích – jak pro něj Potter nacházel omluvy. Jeho malá Wízlice konstatovala očividný fakt, že se Draco k jejímu bratrovi zřejmě nevrátí.

Protože ho nikdo nedonutí se vrátit.

Grangerová se usadila zpět na své místo a líně ho hladila po kožíšku. Nemohl si pomoct, cítil naprosté zadostiučinění. Mohl být fretka, ale i tak dokázal zvítězit v hádce a ještě přitom způsobit pěkný poprask.