Svéhlavý mazlíček

9. Potíže v ráji

„A teď," řekla Hermiona večer ve své ložnici, „už nebudou žádné další problémy, že?"

Ginny se musela kousnout do rtu, aby se nerozhihňala, když to slyšela. „Uvědomuješ si, že mluvíš s fretkou?"

Hermiona protočila oči a usmála se její pošetilosti. „Chápe to." Sebrala fretku z ramene a podržela si ji před obličejem, aby jí viděla do očí. „Že ano?"

Draco se trochu natáhl a očichal jí špičku nosu.

Na druhé straně ložnice se Romilda, oblékající si noční košili, zasmála. „To je tak roztomilé; jako by ti dal pusu."

Stáhl hlavu a pohlédl na Romildu. Přimhouřil své vykulené, lesknoucí se oči. Jen se pokoušel vyjádřit, že porozuměl, ale taková poznámka ho určitě dostane do ještě větších potíží, až se zbaví své kožešiny.

„Pusa od Draca," zasmála se sama pro sebe Hermiona, když ho ukládala na polštář. „Prostě další věta, kterou bych nikdy nevyslovila."

Snažil se zůstat způsobný, když si svlékala školní uniformu a brala si noční prádlo. No... kromě jednoho zbloudilého pohledu – znovu – ale sotva tomu dokázal zabránit. Jeho zvědavost byla jednoduše silnější než on – už zase. Nic, co by měl řešit.

Když ulehla a položila si hlavu na polštář, natáhl se k ní. Tentokrát jí přitiskl špičku čenichu na tvář. Otočila hlavu, aby se na něj podívala, a on ztuhl. Netušil, jak by vyjádřil své myšlenky.

Kdyby prostě vběhl pod pokrývku, vyhodila by ho a křičela by jako ráno, v obavě, že jí vleze pod košili. Ale on nemohl zůstat takhle vystavený. Ne s tou velkou ryšavou bestií, která na něj už zase zírala.

Bylo to úplně směšné – ani jako člověk by nedokázal předstírat, že se třese strachy tak silně, jako právě teď.

Uplynula chvíle, než vydechla. „Dobrá." Jemně jej uchopila, nadzvedla, odsunula přikrývku a usadila si jej uprostřed hrudníku. „Tentokrát ne pod tričko, děkuji pěkně," syčivě zašeptala.

Když na něj nechala dopadnout přikrývku, s úlevným povzdechem se přestal prudce chvět. Samozřejmě, když se svinul do klubíčka a zavřel oči, uvědomil si, že by byl raději pod tričkem – kdo taky ne? – ale měl dojem, že to nebude moct udělat.

Druhou noc po sobě Draco Malfoy usínal a poslouchal měkké, pravidelné bušení srdce Hermiony Grangerové.

xxx

Příští ráno se Hermiona pokusila zastavit McGonagallovou, procházející chodbou. Ovšem napjatý výraz spěchající profesorky ji umlčel. Bylo jasné, že ženu něco trápí a ona ji nechtěla obtěžovat jen proto, aby se zeptala, zda se Hagrid brzy vrátí.

Draco strávil většinu dne ukrytý pod jejími vlasy. Upadal do spánku a zase se probouzel. Často tak mohla těsně u svého ucha slyšet fretčí chrápání. Už si tak zvykla na Dracovu přítomnost, že ani necítila jeho váhu, jak byl pod límcem těsně obtočený kolem jejího krku.

Toho dne na konci vyučování strčila McGonagallová svou prošedivělou hlavu do učebny lektvarů. „Horáci?"

Učitel zvedl hlavu, svraštil obočí a usmál se.

„Ano, paní ředitelko?"

„Ráda bych si na okamžik půjčila slečnu Parkinsonovou."

Než Křiklan stihl dívce přikázat, ať si složí své věci, Pansy vydala znechucený zvuk. „Hodina je skoro u konce. To to nemohlo těch pár minut počkat?"

Hermiona se neubránila, aby sebou neškubla, když zahlédla zdrcující pohled, který profesorka vyslala k druhé dívce.

Pansy těžce polkla, přikývla a začala sbírat své učebnice. „Dobrá, už jdu."

Hermiona jen zavrtěla hlavou a vyměnila si pohled s Harrym, sedícím vedle ní. Přemýšlela, proč se Pansy obtěžovala vrátit do Bradavic, když tu zjevně nechtěla být.

xxx

Seděla na nádvoří, v klíně otevřenou knihu, a Harry s Ronem si povídali... něco o famfrpálu? Poslouchala jen napůl.

Draco zavřel oči a pevněji se přitiskl k její šíji. Myslel, že možná umře nudou, než se vrátí do lidské podoby. To ti dva neuměli žvanit o ničem jiném?

Na Hermioninu knihu padl stín. Vzhlédla a zvedla ruku, aby si zastínila oči před odpoledním sluncem. Byla tak překvapená, když před sebou viděla stát Pansy Parkinsonovou, že málem nadskočila.

Ještě víc ji překvapily obavy zračící se v dívčině tváři.

Její výraz donutil Hermionu vyhrknout: „Pansy?"

Po chvíli, kdy se tvářila velmi váhavě, což jí nebylo vůbec podobné, konečně promluvila, zatímco klouzala pohledem z Hermiony na Harryho a zpět. „Vím, že to zní divně, ale... neslyšel někdo z vás něco o Dracovi?"

„Ne," odpověděl Harry zároveň s Hermionou. Ta ještě dodala: „Proč si myslíš, že bychom o něm měli slyšet zrovna my?"

„Ne, ne," Pansy zavrtěla hlavou. „Bylo hloupé se ptát, jen prostě... Řekl, že se letos vrátí, a profesorka McGonagallová se ptala, jestli jsem o něm něco neslyšela." Pokrčila rameny. „Poslala sovu jeho rodičům, proč jí nedali vědět, že nepřijede. Odepsali, že když ho viděli naposledy, byl na cestě sem."

Hermiona ztěžka polkla a odmítla si připustit, že na malý okamžik k Pansy pocítila sympatie. „To ještě nevysvětluje, proč sis myslela..."

„To je jedno," odsekla a přimhouřila své tmavé oči. „Říkala jsem, že to bylo hloupé. Jen zmínil něco o tom, že by chtěl odčinit to, co napáchal." Když domluvila, znovu přeběhla pohledem mezi Harrym a Hermionou. Pak se otočila na podpatku a odešla.

Hermiona ignorovala, že se jí fretka tiskne ke krku stále pevněji, dokud tam Pansy byla. Ale teď...

Podívala se na své kamarády – oba zírali na její vlasy, padající jí na ramena – a vztáhla ruku. Vytáhla Draca z jeho úkrytu, zvedla si ho ke tváři, aby mu pohlédla do břidlicově šedých očí.

„No to si snad děláš srandu," zamumlala. Zlost, která převážila nad zvědavostí, jak mohl takto skončit, zostřila tón jejích slov.