Svéhlavý mazlíček

35. Hlupáci všude kolem

Později v noci, když leželi natažení na pohovce, cítil, jak si Hermiona povzdechla. Neřekla nic, jen položila své prsty přes jeho a pevněji kolem sebe obtočila jeho paže, zatímco si hledala pohodlnější místo na jeho rameni.

„Ne že si necháš své myšlenky pro sebe, Grangerová," řekl a vtiskl jí do vlasů polibek – gesto, které se stávalo zvykem, a jak se zdálo, oběma se líbilo. „Co se děje v té tvé chundelaté hlavě?"

S úsměvem ho nabrala loktem do žeber a vynutila z něj zvuk, který byl napůl uchechtnutím a napůl zasténáním.

„Vážně nic," řekla, když se ztišil. V objetí jeho paží pokrčila rameny. „Jenom... je to zvláštní pocit, mít to už skoro za sebou."

„Myslím, že je to divné. Kdyby se mi to nebylo bývalo stalo, mohla jsi mít v Bradavicích naprosto klidný rok."

Nedokázala zadržet smích. Trochu se zachvěla, když ji jeho dech zašimral na hrdle těsně pod uchem.

„Víš, je hodně dlouhá řada bradavických studentů, kterým se nestalo ‚nic vzrušujícího' po celou dobu studia."

Otočila hlavu a zešikma přejela jeho usmívající se rty rychlým polibkem.

„Přemýšlíš někdy, jaké by to bylo?"

S nakrčeným obočím se na ni podíval. „Cože? Myslíš nudit se? Páni, ano, uvažoval  jsem, jak báječně odlišná by mohla být naprostá nuda!"

Zahihňala se a nadzvedla se jen natolik, aby ho mohla hravě políbit na špičku nosu. „Ne,hlupáčku. Myslím to vážně. Kdybychom věděli, co víme teď, napadlo tě někdy, jaké by to mohlo být? Všechno, co bylo, se stalo kvůli návratu Voldemorta. Co jestli..." Znovu pokrčila rameny. „Co kdyby se nevrátil? Myslíš někdy na to, jak jiné by všechno mohlo být?"

Hryzal si spodní ret, zatímco o tom přemýšlel. Na co se vlastně ptala? Jestli by byli  jiní? Jestli by dopadli stejně jako teď?

Avšak všechno, o čem dokázal přemýšlet, bylo to, co ji potkalo; všechny ty příšerné věci, které udělal ve jménu ochrany svých rodičů před hněvem Pána zla. Všechno to, co by se nestalo, kdyby se Voldemort nevrátil.

„Chtěl bych říct ano, protože tohle chceš slyšet." Pak se odmlčel, převrátil se a vzal ji do náruče tak, že si její tvář přitiskl k hrudi. „Ale ne, neudělám to. Chci na to všechno prostě zapomenout."

Přikývla, ale mlčela, když mu vtiskla hlavu pod bradu.

„Až to jednou celé skončí, stejně tak bych rád zapomněl, že jsem nějakou dobu prožil jako fretka, jestli to bude možné."

„A zapomeneš na to, že jsi viděl jisté moje partie, které se ti ještě nepovedlo zahlédnout lidskýma očima?"

Překvapeně se rozesmál. „No, přiznávám, že zapomenout tohle by bylo silně neuspokojivé." Těžce si povzdechl. „Předpokládám, že bych musel získat další hezký a dlouhý výhled, abych se vyrovnal s tak hořkým zármutkem."

„Pane Malfoyi, chovejte se slušně," zachichotala se a přitiskla tvář k jeho krku, aby skryla sytě rudou barvu.

Něžným šťouchnutím pod bradu jí zvedl hlavu, aby jí viděl do očí, a usmál se. „Slušně? No vážně, slečno Grangerová! Jako byste mě vůbec neznala."

Když sklonil svá ústa k jejím, zjistila, že se usmívá.

xxx

Druhý den při obědě se Harry ani nesnažil ptát, proč je jeho kamarád tak podrážděný. Jen kamsi koukal, zatímco vztekle bodal vidličkou do svého jídla.

Ronovi se nepodobalo, aby si nevšímal talíře před sebou, ani když prohráli famfrpálový zápas. Harry tedy sledoval jeho zdánlivě bezcílný pohled, aby zjistil, že rozhodně bezcílný není.

Probodával pohledem zmijozelský stůl, kde Pansy špulila pusu a durdila se, zatímco si pohrávala s volně položenou rukou kruvalského studenta, sedícího tak blízko vedle ní, že vypadal, jako by byl prakticky omotaný kolem jejích ramen.

Věděli, že je to součást plánu, ale Ron na to zřejmě právě teď zapomněl.

xxx

„No tak, Pansy," řekl Aksel mazlivě, „prostě mi řekni, co se stalo?"

Ramena jí klesla a otočila hlavu, aby mu viděla do očí. „Nechci ti to říct. Budeš si myslet, že jsem hloupá."

„Slibuji, že ne!" Když se zdála na pochybách, vzal její chvějící se prsty do dlaní. „Řeknu ti, co uděláme. Zašeptáš mi to do ucha, takže to nikdo jiný neuslyší."

Pansy se okamžitě vzpamatovala a zdálo se, že o tom uvažuje. Pak přikývla, opřela se o něj a sklonila ústa k jeho uchu. „Myslím, že jsem měla jistý druh nevím čeho... jakési příhody včera v noci. Viděla jsem svého kamaráda Draca ve svém pokoji, ve tmě."

Na rameni cítila, jak se Akselova paže napjala.

„Ale jen na vteřinu. V jedné chvíli tam byl, a v další už ne. Jako..." těžce polkla a potřásla hlavou. „Jako duch. Teď se bojím. Měl se letos vrátit do školy, ale vůbec se neukázal."

Aby zdůraznila své sdělení, odsunula se, a když se znovu setkala s jeho očima, řekla hlasem sotva hlasitějším než šepot: „Myslela jsem, že možná jen změnil názor, ale teď mám strach, jestli se mu něco nestalo."

Aksel byl vykulený, ale skryl to a znovu si ji přitáhl do polovičního objetí.

Pansy se přinutila zůstat tak, jak byla; neotočila se, aby pohledem sledovala Rona, jak vstal od stolu a vyrazil ven z Velké síně.

xxx

„Byl jsem jen... nervózní, nic víc," řekl Ron později ve společenské místnosti. „Co já vím, proč."

Harry si odfrkl: „To nemyslíš vážně."

Ron tázavě svraštil obočí, právě když k nim přistoupila Ginny. Držela se v pozadí, jen naslouchala.

„Tohle je jako s Hermionou a Krumem na vánočním plese, pořád dokola."

„Cože?" Ron teď vyhlížel totálně zmateně.

Harry protáhl tvář. Bože, Ron dokázal být tak natvrdlý, když se schválně snažil něčemu nerozumět.

„Máš rád  Pansy Parkinsonovou, pitomče!"

Ron šokovaně vyvalil oči a otevřel pusu. Než se zmohl na jakýkoli protest, Ginny jediným skokem překonala vzdálenost ke křeslu, v němž si usazený napříč hověl její bratr.

„Věděla jsem to," řekla téměř neginnyovsky radostně a vzrušeně tleskla dlaněmi o sebe.

Ron se shrbil a pohlédl z Harryho na Ginny a zpět. „Tohle je jedna z těch situací – všimli si všichni, jen já  ne?"

Harry se kousl do rtu, aby se nerozesmál na účet svého kamaráda, zašklebil se a přikývl.

Ginny pokrčila rameny: „Hermiona a já to víme už týdny."

Po chvíli mu došlo, co jeho sestra řekla – což nebylo jednoduché, protože jeho mozek tak trochu odpíral pochopit smysl té věty – Ron zvrátil hlavu dozadu, opřel se a bolestně zasténal.