Emma Jane Austen

12. kapitola

Pan Knightley měl přijít na večeři - což se panu Woodhousovi dvakrát nezamlouvalo, protože chtěl mít Isabellu aspoň první den jen a jen pro sebe. Emma však věděla, co se sluší a patří, a to rozhodlo; navíc nejednala jen z ohledu k oběma bratrům; vzhledem k nedávnému nedorozumění mezi ní a pane Knightleym zvlášť uvítala příležitost poslat vlídné pozvání. Doufala, že by mohli opět obnovit dávné přátelství. usoudila, že nadešel čas, aby se usmířili. Jenomže jak se usmířit? To je těžká věc. Ona se rozhodně ničím neprovinila a on tohle nikdy neuzná. Pokorné doznání tedy nepřicházelo v úvahu, ale bylo načase zapomenout, že se kdy nepohodli; a Emma doufala, že si to usnadní, když bude mít u sebe některé dítě, až on vstoupí do pokoje - třeba to nejmladší, rozkošnou osmiměsíční holčičku, která byla v Hartfieldu na návštěvě  poprvé a moc se jí zamlouvalo, když ji tetička chovala. A  záměr se zdařil. Třebaže se pan Knightley zpočátku tvářil přísně a omezoval se na stručné zdvořilostní otázky, brzy dokázala, aby se o nich o všech rozhovořil jako obvykle a bez dlouhých orací a v pohodě jí vzal dítě z náručí. Emma měla pocit, že jsou zase přátelé, a k hlubokému uspokojení, které jí to vědomí přineslo, se vzápětí přidala i kapka prostořekosti, takže si nemohla odpustit, aby se na něho ve chvíli, kdy s obdivem hýčkal dítě, neobrátila se slovy: "Ještě štěstí, že na své synovce a neteřinky máme oba stejný názor. U dospělých se někdy v mínění velice rozcházíme, ale pokud jde o tyhle děti, to se, jak vidím, vždy ve všem shodneme." "kdybyste se i v hodnocení mužů a žen dala vést přirozeným zdravým úsudkem, jak to dokážete ve vztahu k těmto dětem, a nepopouštěla uzdu fantazii a rozmarům, shodli bychom se pokaždé." "Samozřejmě - naše neshody pramení vždy z toho, že jsem v neprávu já." "Ano," odvětil s úsměvem, "a to z dobrého důvodu. Mně už bylo šestnáct, když jste se narodila." "Tehdy to byl jistě podstatný rozdíl," odvětila "a nepochybně jste mne v onom údobí našich životů v úsudku značně převyšoval. Avšak mezitím uplynulo jednadvacet let a my jsme se schopností rozumového chápání k sobě značně přiblížili,nemyslíte?"

"Ano - značně jsme se k sobě přiblížili."

"Ale stále ještě ne natolik, abych někdy mohla mít pravdu já, když se naše názory liší." "Mám oproti vám stále ještě výhodu šestnáctiletých zkušeností, a navíc nejsem krasavice a rozmazlené děvčátko. Pojďte, drahá Emmo, usmíříme se a už o tom nebudeme mluvit. Řekni tetičce, malá Emminko, že by ti měla jít příkladem vstříc a nejitřit staré rány, a i kdyby tenkrát nechybovala, chybuje teď."

"To je pravda," zvolala, "svatá pravda. Ať z tebe vyroste lepší žena, Emmičko, než je tvá teta. Buď stokrát chytřejší a ani zpola tak domýšlivá. Jen ještě slůvko, pne Knightley, a pak už  se k tomu nevrátím. Jednali jsme oba v dobrém úmyslu, a tedy oprávněně, a musím podotknout, že mně dosud žádné okolnosti nepřesvědčily o nesprávnosti mého stanoviska. Jen bych ráda slyšela, že to panu Martinovi nepřipravilo příliš hořké zklamání."

"Nic ho nemohlo ranit víc," zněla stručná, přímočará odpověď.

"Ach! - to je mi upřímně líto. - Pojďte, podejme si ruce."

To se právě s velkou srdečností odehrávalo, když se ve dveřích objevil John Knightley, a pak následovalo "Buď zdráv, Georgi," a "Vítám tě, Johne," s pravou britskou zdrženlivostí, která napohled vzbuzovala dojem lhostejnosti, ale ve skutečnosti v sobě skrývala vřelou náklonnost, pro kterou by býval ten i onen v případě potřeby hotov pro bratra udělat cokoliv. Večer ubíhal poklidně a v hovoru, jelikož pan Woodhouse zcela odvrhl karty, aby se mohl v klidu věnovat děvečce drahé Isabelle, a společnost se přirozeně rozpadla na dvě skupiny: jednu tvořil on s dcerou a druhou bratři Knightleyové; náměty rozhovorů se v obou případech zcela lišily a málokdy došlo mezi nimi k nějakému propojení - a Emma se chvílemi přidružila na tu a pak na onu stranu.