Emma Jane Austen

11. kapitola

V nadcházejících dnech musela Emma zůstavit pana Eltona osudu. Nebylo už v její moci bdít nad

jeho štěstím a popohánět ho k činu. Její sestra s rodinou měla co nevidět přijet, a tak nejprve

přípravy a pak událost sama ji cele zaujaly; nedalo se předpokládat --ani ona sama to

nepředpokládala --že by během té desetidenní návštěvy měla možnost milencům nějak přispět na

pomoc, leda snad náhodou. Přesto však by se věci mohly rychle vyvíjet dál, jen kdyby se oni dva

trochu snažili, a nějak vyvíjet se budou i bez vší snahy. Ani si vlastně nepřála, aby měla čas se jim

věnovat. Čím víc některým lidem pomáháte, tím víc se vytrácí naděje, že se vzchopí a udělají něco

pro sebe sami.

Od poslední návštěvy manželů Knightleyových v Surrey uplynula delší doba než jindy, a proto

jejich příjezd samosebou vyvolával mimořádné vzrušení a zájem. Co se vzali, trávili všechny letní

prázdniny až do letoška zčásti v Hartfieldu a zčásti na Donwellu, tento rok však věnovali dovolenou

tomu, aby dopřáli dětem koupání v moři. Tak se stalo, že je už po řadu měsíců jejich surreyští

příbuzní v klidu neužili, a pan Woodhouse je neviděl vůbec, protože se nedal přimět, aby se

vypravil do Londýna, ani kvůli chudince Isabelle ne, a v očekávání nadcházející příliš krátké

návštěvy byl radostí a rozrušením celý rozklepaný. Pořád mu leželo v hlavě, co zlého by je všechno

mohlo potkat na cestě, a jak to bude náročné i pro jeho koně a kočího, který jim měl vyjet na půl

cesty vstříc a někoho z nich naložit, avšak jeho obavy se ukázaly bezpředmětné; všichni těch

šestnáct mil šťastně překonali a pan John Knightley i jeho choť, jejich pět dětí a příslušný počet

chův dospěli živi a zdrávi do Hartfieldu. Radost a rozruch z jejich příjezdu, kdy bylo třeba tolik lidí

oslovit, uvítat, povzbudit, různě rozmístit a uložit, vyústily v takový hluk a zmatek, že by to byly

jeho nervy za žádných jiných okolností nevydržely a ani v tomto případě tomu nedokázaly čelit

příliš dlouho; avšak paní Isabella měla stále na paměti hartfieldské zvyklosti i povahu svého otce, a

tak se přes všechnu mateřskou péči o dětičky a starost, aby se okamžitě zabavily a aby se jim

dostalo volnosti a obsluhy, jídla a pití, spaní a hraní v míře vrchovaté, nepřipustila, aby mu děti byly

dlouho na obtíž, a to ani ony samy, ani jejich rázné pečovatelky. Paní Isabella Knightleyová byla

půvabná, elegantní drobná osůbka, jemná a mírná, obdařená neobyčejnou roztomilostí a dobrotou;

rodina jí byla vším; oddaně milovala manžela, na dětech přímo visela a otce a sestru měla ráda tak,

že s výjimkou oněch nejpřednějších pout nemohlo být lásky vřelejší. Na nikom z nich neviděla

jedinou chybičku. Nebyla to žena příliš chápavá ani bystrá, a nejenže se podobala otci v tomhle

ohledu, ale zdědila i jeho tělesnou konstituci: sama měla křehké zdraví, věnovala přehnanou péči