Emma Jane Austen

7. kapitola

Týž den, kdy pan Elton odjel do Londýna, naskytla se Emmě zbrusu nová příležitost prokázat své

přítelkyni službu. Harriet zašla jako obvykle do Hartfieldu hned po snídani a později se opět

odebrala domů s tím, že se vrátí k Woodhousovým na večeři; objevila se však dřív, než bylo

domluveno, rozrušená, zadýchaná: bylo vidět, že se přihodilo něco mimořádného, s čím se chce

Emmě svěřit. Za půl minuty stačila všechno vyklopit. Jen se vrátila do penzionátu, hned se

dozvěděla, že se tam asi před hodinou zastavil pan Martin, a když zjistil, že není doma a že ji ani v

dohledné době nečekají, nechal jí tam balíček od jedné ze svých sester a opět odešel; Harriet ten

balíček rozbalila a vedle dvou písní, které půjčila Elizabeth opsat, tam našla dopis pro sebe, a tento

dopis byl od něho, od pana Martina, a v něm ji přímo žádá o ruku. V životě by se toho nenadála! Je

z toho celá pryč a neví, co má dělat. Ano, docela otevřeně ji žádá o ruku a píše jí moc krásně, aspoň

jí to tak připadá. Píše jí tak, jako by ji opravdu z celého srdce miloval, ale ona si neví rady, a tak

rychle přiběhla, aby se slečny Emmy optala, co má dělat. --Emma se za přítelkyni skoro styděla, že

ji to tak očividně rozradostnilo a že váhá.

"Safraportský mládenec!" zvolala. "Ten nepropase v životě nic jen proto, že by si o to netroufl říct.

Chce se výhodně oženit."

"Nepřečetla byste si ten dopis?" naléhala rozechvěle Harriet. "Prosím vás! Byla bych vám

zavázána."

Emmě nebylo proti mysli naléhání vyhovět. Přečetla si jej a podivila se. Pisatel se vyjadřoval

způsobem, který zdaleka předčil její očekávání. Nejen že se nedopouštěl pravopisných chyb, ale za

jeho styl by se byl nemusel hanbit žádný urozený pán; nehledanými slovy, ale upřímně a nestrojeně

dal najevo city, které mu sloužily ke cti. Nerozepisoval se dlouze, ale dokázal se vyjádřit s

rozvahou, vřelou náklonností, velkorysostí, a to patřičnou formou, ba dokonce i s jemnocitem.

Rozmýšlela nad dopisem, zatímco ji Harriet napjatě pozorovala, a k opakovanému "Tak co? Tak

co?" nakonec byla nucena dodat: "Je to pěkný dopis? Nebo je moc krátký?"

"Ano, je to skutečně pěkný dopis," odpověděla Emma dost zvolna --"tak pěkný dopis, Harriet, že

uvážíme-li to kolem a kolem, jeví se mi pravděpodobné, že mu s ním nejspíš pomáhala některá

sestra. Neumím si představit, jak by se mladý muž, jehož jsem s vámi onehdy zahlédla, dokázal

vyjadřovat tak uhlazeně, kdyby to spočívalo jen na něm, a přitom za tím necítím ženskou ruku, na

to je způsob jeho projevu příliš výrazný a sevřený, nikoli žensky mnohomluvný. Nepochybuji o

tom, že je to inteligentní muž a že má přirozené nadání --uvažuje energicky a přímočaře --a když

vezme pero do ruky, jeho myšlenky si bezděčně nacházejí výstižná slova. Někdy to tak bývá. Ano,

umím si představit jeho duševní vlastnosti. Vitální, rozhodný, do jisté míry citlivý, žádný hrubec. Je