Emma Jane Austen

15. kapitola

Pan Woodhouse měl zanedlouho chuť na čaj, a když si popil čaje, byl zcela uchystán vydat se domů. Všechny tři jeho společnice měly co dělat, aby ho zabavily a odpoutaly jeho pozornost od pozdní hodiny, aspoň dokud se neobjeví ostatní pánové. Pan Weston, rozpovídaný a srdečný hostitel, nikdy od stolu příliš nepospíchal; nakonec se však společnosti v salonu přece jen dostalo posily. Jako první vešel pan Elton, v náladě velmi rozjařené. Paní Westonová s Emmou seděly spolu na pohovce. Okamžitě k nim zamířil a skoro bez dovolení se usadil mezi ně.

Emma byla rovněž v dobré náladě, protože se v duchu bavila nad rozruchem kolem příjezdu pana Franka Churchilla, a tak byla ochotna pominout jeho nedávné netaktnosti a shlížela na něho opět příznivě, a když se hned v první chvíli rozhovořil o Harriet, jala se mu naslouchat s vlídnými úsměvy.

Sdělil jí, že mu její půvabná přítelkyně dělá starosti - její půvabná, okouzlující, milá přítelkyně. Ví něco nového? Doslechla se o ní něco od té doby co jsou v Randallsu? - znepokojuje ho to - musí doznat, že povaha její choroby v něm vyvolává vážné obavy. A tímto způsobem ji nějakou chvíli velice patřičně bavil; na řádnou odpověď příliš nehleděl, ale uspokojivě zdůrazňoval hrůzy, jaké hrozí z pořádně zaníceného krku, a Emma pro něho měla nejmilostivější pochopení. Náhle však došlo k podivnému zvratu: všechno nakonec nasvědčovalo tomu, že se ošklivého zánětu v krku obává kvůli ní, a ne kvůli Harriet - že mu víc záleží na tom, aby ona unikla nákaze, než aby Harriet neohrozila nakažlivá choroba. Začal na ni s velkým důrazem naléhat, aby od návštěv prozatím upustila - vymáhal na ní slib, že nepodstoupí takové riziko, doku on nepromluví s panem Perrym a nezví jeho názor;  a třebaže se snažila pominout to jako žert a vrátila rozhovor znovu do náležitých kolejí, nedokázala zarazit příval jeho mimořádné starostlivosti o její osobu. Pobouřilo ji to. Dělalo to až příliš jasně dojem - nemohla to nevidět - jako by dával najevo, že je zamilován do ní namísto do Harriet; a taková vrtkavost, pokud se to skutečně potvrdí, by přece byla nanejvýš podlá a odsouzeníhodná. Měla co dělat, aby se ovládla. On se obrátil s prosbou o pomoc na paní Westonovou. Nepodpoří ho laskavě v jeho úsilí? Nepřipojí se k němu ve snaze přesvědčit paní Woodhousovou, aby nechodila k paní Goddardové, doku se s jistotou neprokáže, že nemoc slečny Smithové není nakažlivá? Nebude mít klid, dokud mu to neslíbí - nepodpoří ho paní Westonová svým vlivem, aby toho dosáhl?

"Tolik pečuje o ostatní a na sebe nedbá!" lamentoval dál. "Po mně chtěla abych si léčil nachlazení a zůstal dnes doma, a sama neslíbí, že se vyhne nebezpečné nákaze hnisavého zánětu v krku! Je to spravedlivé, paní Westonová? - Rozsuďte nás. Nemám snad právo si stěžovat?  Věřím, že mi neodepřete svou laskavou podporu a pomoc."

Emma viděla, že na něho paní Westonová hledí překvapeně, a aniž ji to neudivovalo: právem zašla nad proslovem, v něm si volbou výrazů i tónem jako by na ni osoboval přednostní právo; sama pak byla příliš pobouřena a uražená, aby mu dokázala přímo a rázně odpovědět. vzmohla se jen na pohled, ale byl to pohled natolik výmluvný, že ho podle jejího mínění musel vzpamatovat; načež vstala z pohovky, zaujala místo vedle své sestry a věnovala se výhradně jí.

Neměla však čas zjisti, zdali si pan Elton vzal její napomenutí k srdci, neboť vzápětí vyvstal další nesnáz; do pokoje vešel pan John Knightley, který byl venku obhlédnout počasí, a všechny je ohromil informací, že je venku bílo, a navíc že hustě sněží a fouká silný vítr; nakonec se otočil k panu Woodhousovi s těmito slovy:

"Dnešek vám přinese vzrušující zahájení vaší zimní společenské sezóny, pane. pro vašeho kočího a koně to bude nezvyklý zážitek, razit si cestu domů sněhovou vánicí." Chudáček pan Woodhouse zůstal, jako když do něho hrom uhodí, ale ostatní k tomu všichni měli co říci: každý to bud tušil, nebo netušil a měl na jazyku nějakou otázku nebo nabídl útěšlivá slova. Paní Westonová s Emmou se ze všech sil snažily pana Woodhouse uspokojit a odvrátit jeho pozornost od zetě, který se dost necitelně kochal svým triumfem: