Emma Jane Austen

31. kapitola

Emma i nadále ani na chvilku nezapochybovala, že je zamilovaná. Měnila pouze odhad nakolik. Zprvu usoudila, že až po uši, potom zase, že jen trošku. Bylo jí milé, když se o něm hovořilo, a kvůli němu se stýkala s Westonovými ještě než dříve; často na něho myslela a dychtivě čekala, až napíše, jak se mu daří, co tetinka, a jeli naděje, že se letos na jaře znovu ukáže v Randallsu. Ale na druhou stranu nemohla po pravdě tvrdit, že je nešťastná, anebo - po tom prvním dnu . že se nedokáže na nic soustředit; byla veselá a našla si rozptýlení jako jindy; a jakkoli jí byl Frank Churchill příjemný, nebyla slepá ani k jeho chybám; a navíc, ačkoli na něj myslela, když kreslila nebo seděla nad ruční prací, představovala si a tisíce vzrušujících způsobů, jak jejich známost bude pokračovat a jak skončí, vedla s ním v duchu zajímavé rozhovory a vymýšlela si duchaplné dopisy, každé imaginární vyznání z jeho strany skončilo vždy tím, že ho ona odmítla. Jejich vzájemné sympatie se vždy měly utlumit v přátelství. Rozcházeli se s nevýslovnou něhou a okouzlením, ale rozcházeli se. Když si tohle uvědomila, pochopila, že není nijak vášnivě zamilovaná; vždy přes dávné skálopevné odhodlání, že otce nikdy neopustí, že se nevdá, by mocná náklonnost jistě vyvolala vážnější citový konflikt, než předvídala u sebe. "Vidím, že vůbec nepoužíváš slova oběť," říkala si. "Ani v jedné ze svých důmyslných odpovědí a jemnocitných odmítnutí nenaznačuji, že tím přináším oběť. Tuším, že ho ke štěstí nezbytně nepotřebuji. Tím lépe. Rozhodně si nebudu namlouvat, že k němu cítím víc, než cítím. Stačí, že jsem zamilovaná, tak jak jsem. Víc bych si ani nepřála." Když všechno zvážila, uspokojovaly ji stěně i jeho city, tak je sama zhodnotila.

"On nesporně bláznivě zamilovaný je - všechno tomu nasvědčuje - opravdu bláznivě zamilovaný! - a přijede-li sem stále stejně roztoužený, musím si dát pozor a nepovzbuzovat ho. - Jinak bych se vážně prohřešila, když už jsem se pevně rozhodla. Tedy ne že bych mu byla dosud zvlášť vycházela vstříc. Ne, kdyby měl dojem, že jeho city aspoň trochu sdílím, netvářil by se zdrceně. Kdyby viděl, že jsem mu nakloněna, počínal by si při loučení a hovořil jinak. -Přesto však si musím dát dobrý pozor. To znamená za předpokladu, že jeho vztah ke mně přetrvá beze změny; ale to se mi nezdá příliš pravděpodobné - mám dojem, že nepatří k mužům tohoto druhu - na jeho stálosti a věrnosti bych nechtěla stavět. - Prudce vzplane, ale jeho city budou patrně dost proměnlivé. - Zkrátka a dobře, ať  o tom uvažuji z kterékoli strany, jsem skutečně ráda, že mé štěstí nezávisí na něm. - Po krátkém čase se s tím poblouzněním docela dobře vypořádám - a pak budu mít za sebou dobrou zkušenost. Říká s přece, že se každý musí v životě jednou zamilovat, a takhle bych to přestála dost bezbolestně."

Když od něho přišel dopis, dala ho paní Westonová Emmě přečíst, a ta nad tím pocítila takovou radost a takový obdiv, že sama nad sebou kroutila hlavou a v duchu uvažovala, jestli přece jen nepodcenila sílu svého citu. Byl to dlouhý, dobře napsaná dopis, líčil v něm dopodrobna průběh cesty i své duševní rozpoložení, vyjadřoval svou oddanost, vděk i úctu, což bylo jen přirozené a chválihodné, a vtipně a výstižně popisoval různé místní jevy, které podle jeho mínění byly něčím zajímavé. Neuchyloval se žádným podezřelým výlevům omluv a starostlivost; z jeho slov vyzařoval vztah k paní Westonové a o přechodu u Highbury do Escombu, o odlišnosti obou těchto míst ve smysli nanejvýš blahodárného společenského života se zmiňoval jen tak, aby dal najevo, že citlivě vnímá ten rozdíl, a oč výmluvněji by to vyjádřil, kdyby mu nebránily povinné ohledy - Ani kouzlo jejího vlastního jména nechybělo. Slečna Woodhousová se tu vyskytovala nejednou , a vždy v nějaké lichotivé souvislosti, buď skládal hold jejímu vkusu, nebo vzpomínal na některá její slova;; a když jí na ně padl zrak naposledy, nevěnčil je sice žádný vavřín jeho galantností, přesto však rozpoznala důsledek svého vlivu a vytušila tu možná větší kompliment než všechny dosud vypsané. V doplním prázdném růžku byla hustě vmáčknutá tato slova "Jak víte, neměl jsem v úterý už časově možnost rozloučit se s tím krásným děvčátkem, přítelkyní slečny Woodhousové. Prosím omluvte mně a dejte jí za mne sbohem." Emma nepochybovala, že tohle platí jí. Vzpomněl si na Harriet jen proto, že je to její přítelkyně. Jeho zprávy o Escombu a vyhlídky nebyly ani lepší, ani horší, než se dalo očekávat; paní Churchillová se prý zotavuje, a on si zatím netroufá ani v duchu určit, kdy se mu podaří Randalls opět navštívit. Jakkoli uspokojivý a podnětný byl dopis v tom podstatném, ve vyjádřených citech, přece shledala, když ho složila a vrátila paní Westonové, že nerozdmychal žádný trvalý plamen, že se stále ještě dokáže bez pisatele obejít a on že se musím naučit obejít bez ní. Na jejích úmyslech se nic nezměnilo. Odhodlání ho odmítnout pouze nabylo na zajímavosti dodatečným plánem, jak mu poté nabídnout útěchu a blaženství. Že si vzpomněl na Harriet a vzpomínku oděl do slov o krásném děvčátku, to jí navodilo myšlenku, že by mohla v jeho srdci vystřídat Harriet.  Vyloučeno? - Nikoli. - Harriet se mu nepochybně rozumem nemůže rovnat; zaujala ho však její rozkošná tvářička a upřímná bezelstnost jejího vystupování a okolnosti a její společenské styky budou pravděpodobně mluvit pro ni. - To by Harriet udělala výhodnou a báječnou partii!